Máma mi do puntíku naplánovala budoucnost. Stanu se herečkou nebo aspoň televizní hlasatelkou a provdám se výhodně někam do ciziny za devizového cizince. Nějak to ale nevyšlo.
Byla jsem nejhezčí ze třídy, ale protivná. Máma do mě hustila, že jsem něco víc než ostatní, že se provdám do ciziny za boháče, že jsem královna, které ostatní holky nesahají ani po kotníky. A že ze mě bude herečka nebo televizní hlasatelka. Úplně mi popletla hlavu. Kdybych měla tátu, určitě by byl rozumnější a zakázal by takové řeči, protože z toho nic dobrého nekouká. Ale kde bych nějakého tátu vzala! Měla jsem jen ji, a ona se mnou měla velké plány. Vychovala ze mě pyšnou princeznu. Zadlužila se jen proto, abych měla do tanečních pomalu na každou hodinu jiné šaty. Na střední škole jsem se chovala přesně podle máminých představ: jako královna. Tak jsem chodila i oblékaná. Máma měla kamarádku letušku, a tak jsem nosila takové šaty a a sukně, že se o nich jiným dívkám ani nesnilo. A když se podávala přihláška na vysokou školu, podala jsem ji na DAMU. Učitelkám div nevypadly oči. “Tam se asi nedostaneš, Lucie,” říkaly. Máma mě ujišťovala, že mám talent. Ve skutečnosti jsem žádný neměla. Máma si myslela, že se na školu dostanu především proto, že jsem modrooká blondýna.
Před kulturákem
Kluky ode mě odháněla. Snažila se mi vsugerovat, že jsem se narodila pro bohatého prince. Byla jsem v té době tak protivná, že jsem neměla ani kamarádky, tím méně kluky – ti se mě báli. A tak k mému úžasu obklopovali spolužačky mnohem ošklivější, než jsem byla já. Byla jsem hezká blondýna, ale tak nafoukaná a nesnesitelná, že by si o mě nikdo neopřel ani kolo. Na maturitním plese bych s přehledem vyhrála titul královny krásy – kdyby se nějaká volila. Ale soutěže krásy neexistovaly a já seděla u stolu s mámou a její kamarádkou Jarunou jako pecka. Nikdo pro mě nepřišel. To mě dorazilo. Musela jsem na vzduch. Stála jsem před kulturákem a brečela. Jeden ze spolužáků, který tam pokuřoval, se nade mnou smiloval a půjčil mi kapesník. Pak na mě udiveně civěl. Brečet mě totiž ještě nikdo ze třídy nikdy neviděl.
Pojď tancovat
“Co je?” řekl. “Proč brečíš, proč nejdeš radši tancovat?” Protože o mě nikdo nestojí, odpověděla jsem, ale jen v duchu, to se nahlas říct nedalo. Za okny hřměly latinskoamerické vypalovačky a on mě poprosil o tanec. Jmenoval se Mirek. Řekl mi, že moc hezky tancuju. Zamilovala jsem se ještě týž večer, líbilo se mi, že si mě někdo vůbec všiml. Do dvou měsíců jsem otěhotněla. Odmaturovala jsem zázrakem, vysoká škola nepřicházela v úvahu. Mámu v té době odvezla sanitka s nějakým záchvatem, byla to naštěstí jen hysterie. Stala se nejmladší babičkou v naší čtvrti.
Lucie Š. (57), Brno
