Chodby zříceniny lákaly. Toužili jsme najít truhlu se zlatem a drahými šperky. Jezírko v podzemí nás nezastavilo. Vyhnal nás až jeho obyvatel.
Které dítě netouží nalézt poklad? Zřícenina poblíž rodné vesnice nás přitahovala jako magnet, zejména chodby, kterými se to po okolí jen hemžilo, dráždily naši bujnou fantazii. Nebylo tedy divu, že jsme se jednou domluvili. Ti srdnatí z nás, mezi které jsem patřila, doma posbírali vše potřebné k tomu, abychom na slavné lupy krušnohorských loupeživých rytířů zaútočili. Ke vstupu do podzemních chodeb jsme si vybrali na první pohled snadný přístup rovnou z hradu. Ve skále pod ním zela ve skrytu lesa jeskyně. To bylo to správné místo, které jsme zkusili. To, že je chodba zaplavená vodou, jsme dobře věděli, a proto jsme se na takovou překážku připravili.
Legenda nelhala
Nebylo tam hluboko, za malým jezírkem jsme viděli nadějnou chodbu, která se lehce klikatila. Nikde nebyla zasypaná, nikde žádná překážka. Všichni jsme se na cestu vybavili vysokými holinkami, kloktala jsem v dědečkových rybářských botách, a pomalu s dalšími nadšenci kamarády postupovala vodou kupředu za vidinou úžasného bohatství. Když tu…Kde se vzal, tu se vzal, mihl se nám kolem nohou obrovský had. v životě jsem takového macka neviděla. V té rychlosti, s jakou plaval, vypadal, že má na hlavě zlatou korunku. Přesně takoví podle pověstí hlídají poklady. Měli jsme se radovat, že jsme blízko svého cíle. Když se nám ale had propletl mezi nohama, bylo po odvaze. Všichni do jednoho jsme se otočili a upalovali ven z vody a pak k domovu, co nám nohy v rybářských botách stačily.
S příšerou jsme nepočítali
Naše setkání s hadem jsme konzultovali s dospělými. Poučili jsme se, že užovka dokáže dorůst obrovských rozměrů a její zlaté půlměsíce se mohou jevit jako zlatá korunka. Také jsme se ale dozvěděli od těch, co hodně pamatovali, zajímavou historku. Nedaleko Kyselky za druhé světové války žil bohatý muž, který si z Ameriky přivezl obrovské hroznýše. Po válce mu hadi utekli a neuvěřitelně se rozmnožili v okolních lesích. Vesničané z nich byli naprosto zděšení, většinou je umlátili a trvalo velmi dlouho, než se na jednoho takového lopatou utlučeného hada přijel podívat odborník z Prahy. Ten se velmi divil, kde se vzal hroznýš v Krušných horách. Od šedesátých let už ale nikdo žádného neviděl. To ale neznamená, že nějaké exempláře nepřežili a neskrývají se – třeba v ruinách starého hradu. Ten had, který se mi otřel o nohu, jako užovka nevypadal. A pokud ano, byla zkřížená s hroznýšem.
Táňa M. (49), Klášterec nad Ohří
