Ty noci vedle něho byly strašlivé. Nikdy mi nevěřil, že dokáže vydávat takový zvuk. Až jsme jednou vyrazili s kamarády pod stany…
Každý to určitě zná. Když v noci ve vaší blízkosti někdo strašlivě chrápe, vy nezamhouříte ani oko a ráno si připadáte, jako by vás přejeli parním válcem. Když to zažijete občas, vyspíte se jindy, jenže já si bohužel vzala za manžela člověka, který dokázal vydávat ve spánku opravdu strašlivý zvuk. Jako milující žena jsem se vyplížila do obýváku, ale on to vždycky vycítil a přiběhl si pro mě. Tomu, že chrápe, nevěřil. Když jsem si nastrkala vatu do uší, byl oheň na střeše. Když jsem na něj mlaskala, zuřil, co si to vymýšlím, on přece nespí, protože přemýšlí. Brzy byla ze mě nevrlá, protivná, hysterická ženská bez energie – zkrátka nevyspalá. Nebylo divu, že jsem dlouho neotěhotněla, organismus byl vyčerpaný, a bývala bych se nejspíš kvůli chrápání, které si nechtěl manžel připustit, dokonce rozvedla, kdyby mi nepomohla náhoda. S partou kamarádů jsme vyrazili do přírody, jen tak se potulovat českou krajinou, večer si postavit stan a rozdělat oheň. Hned první noc jsme si našli krásné místo nedaleko řeky Ohře.
Pravda zvítězila!
Když začal kolem druhé ráno můj drahý řezat špalky cirkulárkou, zaplesalo mi srdce. Konečně ho kamarádi přesvědčí, že si to nevymýšlím. Že nejsem princezna na hrášku, které vadí, že upracovaný manžel ve spaní dýchá. Jenže na místo mlaskání a nadávek najednou slyším, jak se ti holomci k němu přidali. Chrápali, chrochtali, chrčeli. To mi dělají naschvál? Lovila jsem v batohu vatu do uší. „Už přestaňte!“ zaječela do toho děsivého zvuku z vedlejšího stanu Milada. „Tady se nedá spát! Karle a Jano, hrozně chrápete!“ To se mě dotklo, protože já byla zticha. Chrápal jen Karel a jeho povedení kámoši. Chrochtání a mlaskání se ozývalo ze všech stran. Konečně probudilo i Karla. Vylezl ze spacáku a rozepnul stan – a tam, tím otvorem, k nám nakoukla do stanu obrovská chlupatá hlava a smrdutý dech. Všude kolem nás byli divočáci. Manžel je svým chrápáním přivolal. Až do dvou hodin odpoledne jsme seděli ve stanech a čekali, až nás náhodní kolemjdoucí uvidí v obležení čuníků, kteří se nemínili od svého krále hnout, a zavolají pomoc. Tak si manžel vzal konečně své chrápání k srdci a za pomoci lékařů se problému zbavil. Částečně. Už navždycky mu ale budou kamarádi a příbuzní říkat Král divočáků.
Jana (43), Bruntál
