Na náš svatební den jsme se s Adamem moc těšili. Milovali jsme se a chtěli jsme si říct navzájem ano. Někdo ale naší svatbě nepřál.

První svatbu jsem si příliš neužila. Vdávala jsem se velice mladá. Moji rodiči s mým tehdejším vztahem nesouhlasili, takže jsem se vdala tajně. A naše manželství s Miroslavem navíc stejně dlouho nevydrželo.

Když jsem se vdávala podruhé, chtěla jsem, aby to bylo něco většího, aby tam byli všichni moji blízcí, které mám ráda. A to se mi splnilo. Jenže se ten den stalo i něco děsivého, na co nikdy v životě nezapomenu. Na svoji druhou veselku tedy vzpomínám spíše s mrazením v zádech.

Svatba z trucu

Svoji první svatbu jsem měla utajenou, protože s ní rodiče nesouhlasili. Byla jsem čerstvě plnoletá a vzala jsem si tehdy svého přítele převážně z trucu, jen za přítomnosti dvou svědků – našich společných známých.

Rozvod přišel brzy

Našim jsem to řekla, až když jsem jim ukázala nový občanský průkaz, kde jsem měla už jiné příjmení. Miroslava totiž rádi neměli, považovali ho za špatnou partii.

A ukázalo se, že měli bohužel pravdu. Brzy jsem totiž zjistila, že to byl unáhlený krok, a rozvod na sebe nenechal dlouho čekat.

Byla jsem už opatrnější

Z rozvodu jsem se oklepala poměrně rychle, ale vztah s Miroslavem ve mně zanechal nedůvěřivost k opačnému pohlaví. Jen tak někoho jsem si už k tělu a srdci nepustila. Než jsem se znovu rozhodla někomu slíbit lásku na celý život, uběhlo několik let.

Vyměnil mě za mladší

Pak jsem si našla přítele, který už měl za sebou jedno neúspěšné manželství, stejně jako já. Roman byl moc hodný a slušný člověk a dobře jsme si spolu rozuměli a měli jsme se moc rádi. Měli jsme spolu dceru, ale na svatbu jsme nepospíchali.

Vypadalo to, že se asi nikdy nevezmeme, a skutečně to tak dopadlo. Po téměř osmnácti letech mě přítel zradil a vyměnil mě za mladší. Nemuseli jsme řešit rozvod, to byla asi tak jediná výhoda té smutné situace.

Přeskočila jiskra

Nějaký čas jsem se z toho rozchodu vzpamatovávala. Sama jsem určitě být navěky nechtěla, ale rychlostí blesku jsem také nikoho nehledala.

O necelý rok později mi náhoda do cesty přivedla Adama, který byl o dva roky starší. Seznámili jsme se nejprve díky pracovnímu kontaktu, ale oboustranně přeskočila pověstná jiskra.

Chtěli jsme si dát slib

Po několika schůzkách a výletech jsme už věděli, že své životy chceme spojit. Sestěhovali jsme se k sobě a začali uvažovat i o svatbě. Já jsem za sebou měla jen jednu, tu uspěchanou v mládí, takže mým přáním bylo konečně si takový velký den užít.

Po necelém roce od seznámení jsme si zamluvili termín, ve kterém jsme chtěli uzavřít svazek na celý život.

Ztráta manželky

Stejně jako já, tak i Adam se kdysi oženil mladý. Nerozvedl se, byl vdovec, protože jeho žena zemřela na rakovinu v pětatřiceti letech. Nemoc jí zjistili, když už bylo manželství v rozvodovém řízení.

Šlo to bohužel hodně rychle a svůj boj o život manželka prohrála dříve, než se stačili usmířit. Adam se tehdy uzavřel do sebe a nikoho nehledal. Až se mnou našel sílu svůj život zase změnit.

Neznámá žena

Svatbu jsme si zorganizovali na romantickém místě, na jednom zámku na jižní Moravě. Nevyšlo nám úplně počasí, bylo zamračeno, ale aspoň nepršelo. Před námi se konala jiná svatba. Během čekání na náš čas jsem si všimla podivné ženské postavy.

Stála stranou mezi dalšími lidmi. Byla celá bledá a její šaty vypadaly dost neupraveně. Než jsem na ni stačila upozornit svého nastávajícího, tak žena zmizela.

Viděli jsme ji jenom my dva

Když jsem ji pak znovu uviděla, nevěřila jsem svým očím. Zjevila se totiž najednou zničehonic na jednom místě, jako přízrak. To už jsem o ní řekla Adamovi. Podíval se tím směrem a vypadal, že se zhroutí!

Poté, co se Adam trochu vzpamatoval, mi tiše řekl, že ta žena vypadá jako jeho zemřelá manželka. Ještě několikrát se to zjevení opakovalo a zdálo se, že se dívá jen na nás dva. Kromě nás ji asi nikdo z přítomných nespatřil.

Sevřel mě strach

V jeden okamžik přízrak vykročil směrem k nám, ale potom znovu zmizel. Třásla jsem se strachem. Co po nás chce? Chce nám nějak ublížit? Svatba najednou nebyla tím nejdůležitějším.

Až když mě Adam objal a řekl, že si toho přízraku nebudeme všímat, uklidnila jsem se. Řekla jsem si, že si žádným nadpřirozeným zjevením nenechám svůj velký den pokazit.

Naštěstí se už nikdy neobjevila

Když jsme s Adamem o pár minut později vcházeli do obřadní síně, museli jsme kolem přízraku projít, ale snažili jsme se nevšímat si ho. Naposledy jsem tu ženu spatřila, než Adam vyslovil svůj manželský slib. Potom se už neobjevila.

Ještě dnes, po více než čtvrt století, cítím při vzpomínce na svůj svatební den nejen radost, ale také tíseň a úzkost, protože vím, že i mrtví mohou škodit.

Kateřina D. (60), Valašské Meziříčí