Když jsem slyšela někoho vyprávět o tom, jak ženy intrikují, myslela jsem si o tom své. Ovšem jen do té chvíle, než jsem narazila na ni. Před třemi lety se moje dcera Lenka, právnička s velkým egem a ještě většími ambicemi, rozhodla, že nám představí svého nového chlapa, Tomáše. Bylo jí přes sedmačtyřicet, měla pověst ženy, která vždy dostane, co chce. Tomáš vypadal jako z reklamy na drahé hodi

Už jsem nevěřila, že najdu skutečnou lásku. Ale pak se stalo něco neuvěřitelného a já prožívám lásku jako z červené knihovny. Musím říct, že na muže jsem nikdy neměla štěstí. Ani na střední škole jsem nebyla ta holka, za kterou se kluci otáčejí. A v dospělosti už vůbec ne. Tak krásný sen! Tak se stalo, že jsem se zamilovala do imaginárního muže, o kterém se mi zdál sen. Jenže pak jsem ho

Vždycky jsem byla ve všem lepší já! Už od školky. Najednou se ale štěstí obrátilo. Dělám tedy vše pro to, aby na tom byla alespoň stejně mizerně! Hodně jsme se kamarádily. Já a Iveta jsme se narodily necelý měsíc od sebe, už naše maminky byly velké kamarádky. Vyrůstaly jsme jako sestry. Ovšem s tím rozdílem, že mí rodiče byli bohatí, měli jsme v cizině příbuzné, kteří nás zásobovali balíky s ob

Dětství na vsi jsem nesnášela. Nebyla jsem proto ani na jednom třídním srazu. Teď je mi líto, že většinu spolužáků už nikdy neuvidím. Hned, jak to bylo možné, jsem se z té vesnice odstěhovala. Život tam byl středověk. Chtěla jsem do velkého světa, chodit do divadel, na koncerty, setkávat se se slavnými lidmi. A tak jsem si vzala o dvacet let staršího, rozvedeného inženýra, který měl u nás na vs

Ten psík se objevil u našich vrat zničehonic. Nedal se odehnat. Netušili jsme, jak moc nám jednou pomůže a odmění se za to, že jsme mu dali najíst a napít. Bylo to krátce po narození naší malé Janičky. Měli jsme tehdy už tříletého synka Petříka ale s bydlením to vypadalo špatně. Peněz jsme moc neměli a na státní byt se čekalo dlouho. Proto jsme vzali zavděk podkrovím mého rodného domku a bydlel

Každý ji měl rád. I náš šéf. Byla mladá, usměvavá a stále pozitivní. Hrozně mě tím štvala. Musela jsem dokázat, že není tak úžasná a svatá, jak se dělá. Měla jsem v tu dobu za sebou odpracovaných deset let, právem jsem měla být povýšena nebo mi měl nadřízený přidat. Nic takového se ale nestalo. „Šéfe! K desetiletému výročí bych mohla dostat aspoň odměnu!“ škemrala jsem. On byl ale neoblomný!

Stál na naší střeše a já jsem se zamilovala na první pohled. Ano, je to tak, takhle netradičně jsme se seznámili. Bála jsem se, že spadne. Všechno začalo tím, že nám teklo do domu. Střecha byla chatrná a na několika místech děravá jak cedník. Když se mi v pokoji objevila mokrá skvrna a nápadně se zvětšovala, a když mi pak omítka začala padat do postele, rodinná rada usoudila, že je nevyhnutelné

Doma bylo peklo. Litoval mě celý dům. Naši se pořád hádali, křičeli na sebe, vyhrožovali si rozvodem. Bylo to pro mě velice zlé. Milovala jsem laskavé, klidné, tiché rodiny. Třeba ti stařečci z přízemí. Byli milí, usměvaví, pokaždé, když jsem je spolu potkala, si tak hezky povídali... Uklidňovalo mě to. Nebo Šestákovi ze druhého patra. U Šestáků by se mi taky bývalo líbilo. Nikdy jsem neslyšela

Lidé dělají občas hodně šílené činy. Zejména v mládí. Takovým bláznivým kouskem bylo naše vyvolávání duchů. Každý mladý člověk to nejspíš někdy udělal. Vyvolávání duchů je velmi lákavá výzva. I my jsme tehdy, bylo nám čtrnáct let, neodolaly. Byla to škola v přírodě poblíž Ratibořic. Pamatuji si to přesně, protože jsme se se spolužačkami rozhodly vyvolávat ducha Boženy Němcové. Začala sípa

Můj dědeček krásně maloval, bohužel nám žádný jeho výtvor v rodině nezůstal. Až syn našel jednou obraz v bazaru. Nemohli jsme uvěřit ‒ byl dědečkův. Svého dědečka jsem bohužel nepoznala, zemřel, když jsem byla ještě moc malá. Znám ho jen ze starých fotografií jako milého, vousatého pána s velkýma očima, které se smály. Ti, co ho znali, říkali, že to byl moc fajn člověk. Byla s ním legrace a s d