Seděla jsem u kuchyňského stolu, zírala na prázdný šálek od čaje a snažila se pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Kam jsem dala rozum?
Byla jsem vždy opatrná a věděla jsem, že důvěra se nerozdává jen tak. Ale pak se mi vrátila do života má stará kamarádka z mládí a já udělala největší hloupost svého života.
Konečně jsem už nebyla tak sama
Po letech jsme se s Jitkou potkaly na trhu, zapovídaly se a slíbily si, že se zase začneme vídat. Přišlo to jako na zavolanou, protože od smrti manžela mi bývalo dost smutno. Jitka vypadala trochu ztrhaně, ale stále měla ten svůj šarm.
Řekla mi, že se rozvedla, že žije sama a snaží se dát zase dohromady. Začaly jsme se scházet několikrát týdně na kávu, na procházky v parku nebo jsme spolu jely na výlet. Mluvily jsme o všem: o dětech, o vnoučatech, o tom, jak je život těžký, když člověk stárne.
Stala se z ní kamarádka, která mi pomáhala s nákupy, když mě bolela záda, a poslouchala moje stížnosti, když mě přepadly mé smutky, byla to přítelkyně, která přišla na zavolání.
Bezmezně jsem kamaráce věřila
Jednoho dne se přiřítila s novinkou. „Někoho jsme poznala!“ zašeptala s ruměncem ve tváři. „Jmenuje se Pavel, a je to úžasný muž. Podnikatel, víš? Má stavební firmu!“ Ukazovala mi fotky v telefonu. Byl to vážně pohledný chlap.
Přiznala se mi, že pro ni je to láska na první pohled. Libovala si, jak ji bere do luxusních restaurací a kupuje jí květiny. Byla šťastná a já se radovala s ní. Po tolika letech samoty si to zasloužila.
Věci se začaly měnit
Jitka mi ale záhy začala vyprávět také o Pavlových problémech v podnikání. Prý má dočasné potíže s penězi. Nějaký obchod stál víc a banka mu odmítla půjčit. „Musí to jen na chvilku překlenout a pak se mu to bohatě vyplatí. Já bych mu ráda půjčila, ale nic nemám…“ skuhrala.
A začala najednou mluvit o mém krásném domě po rodičích. „Nechtěla by ses stát investorem? Co kdybychom to zkusili společně? Pavel říká, že by to bylo výhodné.
Vezmeš si hypotéku na svůj dům, půjčíš nám to na ten projekt a za měsíc ti to vrátíme i s bohatými úroky. Budeš mít potom víc peněz na důchod.“
Nejdřív jsem váhala
Můj dům, to byl můj svět. Malý, ale útulný, plný vzpomínek. Celý život jsem v něm bydlela a jen opravy mě už stály pěknou částku. Ale Jitka na mě naléhala. „Prosím tě, přece mi věříš. Jsme kamarádky, ne?
Pavel je spolehlivý, ukážu ti papíry.“ Ukázala mi nějaké dokumenty, které vypadaly oficiálně. Smlouvy, plány. Pavel přišel jednou večer, byl galantní, mluvil o budoucnosti, o tom, jak mi pomůže s opravami domu. „Paní Květo, je to bez rizika,“ ujišťoval mě.
A já uvěřila. Podepsala jsem papíry v bance. Úvěr na dům, půjčku, vlastně ani nevím, co přesně. Stejně jsem tomu moc nerozuměla. Ale kamaráde jsem věřila, přece by to se mnou nemyslela zle.
Peníze šly přímo na Pavlův účet, jak říkali, na „ten projekt“. Jitka mi slíbila, že do měsíce bude všechno zpátky. Objala mě a řekla: „Děkuji ti, jsi moje záchrana, ale i tobě to pomůže!“
Měsíc uplynul, pak druhý
Bohužel to ale záhy přestalo probíhat podle plánu. Uběhlo několik měsíců, a peníze nikde. Volala jsem Jitce, ale nebrala telefon. Když jsem ji konečně zastihla, řekla, že se stala nějaká chyba, ale Pavel to řeší a vše bude brzy v pořádku.
„Buď trpělivá,“ prosila. Ale já cítila, že něco v pořádku není. Začala jsem pátrat. Navštívila jsem adresu té „jeho“ firmy. Byla to jen prázdná kancelář, nikdo tam nebyl. Soused mi řekl, že tam nikdy nic nefungovalo. Pak přišel šok.
Banka mi poslala upomínku, protože splátky nebyly placené. Volala jsem Jitce znovu, tentokrát zuřivě. Konečně se ozvala, ale hlas měla chladný. „Asi mě taky podvedl. Odešel s penězi. Já nemám nic,“ tvrdila. Později jsem zjistila pravdu od společné známé.
Jitka to udělala schválně. Ten Pavel byl její milenec, ale ne podnikatel. Byl to podvodník, který sbíral dluhy, a Jitka mu pomáhala. Prodala svou duši pro něj, pro ty sliby lásky a bohatství. Věřila, že ji vezme pryč, že začnou nový život.
Udělala to naschvál
A já jsem byla jen nástroj, stará, naivní žena s domem, který se dal snadno zpeněžit. Teď čekám na soud. Banka chce dům prodat, abych splatila dluh. Mám jen malý důchod, žádné úspory.
Děti mi pomáhají, jak mohou, ale jsou daleko a mají své rodiny. Já se jim navíc stydím přiznat, jak velkou hloupost jsem udělala a že je možná díky tomu připravím i o dědictví.
Tohle se nemělo stát
Každou noc se budím s hrůzou. Co bude dál? Přijdu o střechu nad hlavou? Snažím se bojovat. Najala jsem si za poslední úspory právníka a podala žalobu na Jitku a Pavla. Policie je hledá, ale oni zmizeli. Možná jsou teď někde daleko a smějí se mé hlouposti. Ale já se nevzdám!
Květa S. (67), Klatovy
