Sedím sama a poslouchám, jak tikají hodiny. Ty mi daroval před lety můj Jarda. Každý pohyb ručičky mi připomíná, jak čas utíká.

Jako mladá jsem se hodně natrápila. Moc jsem toužila po rodině, ale napřed jsem nemohla potkat toho správného muže, a když už jsem na něj narazila, zase jsem nemohla přijít do jiného stavu. Po třicítce už jsem si říkala, že zůstanu bezdětná, že to je můj osud.

Záviděla jsem to štěstí

Kamarádky rodily jedno dítě za druhým, já jen záviděla, když jsem je viděla s kočárky v parku. Cítila jsem se prázdná, jako by mě život ošidil. Lásku jsem hledala dlouho. Až jsem poznala Jardu. Byl to vdovec, starší o pět let.

Měl tak laskavé oči, jaké jsem ještě nikdy u nikoho neviděla. Jeho úsměv mě pak dorazil. Mluvili jsme spolu o všem možném. O životě, o ztrátách, o naději. Řekl mi to, co jsem potřebovala slyšet:

„Já vím, co je to čekat na něco, co nepřichází. Ale naděje umírá naposled!“ Začali jsme se vídat a po roce jsme se vzali. Byla to malá svatba, jen rodina a pár přátel, i tak jsem se ale cítila šťastná, poprvé po letech.

Jediné, co mi dělalo starosti, byl fakt, že i když jsem nebrala žádnou antikoncepci, za ten rok jsem neotěhotněla. Byli jsme s Jardou domluveni, že se budeme snažit, protože dítě jsme chtěli oba. Po svatbě jsme naše úsilí zvýšili, ale bezúspěšně.

Nakonec jsme chodili po doktorech, ale ti nepřišli na nic, co by nám bránilo v početí. Trápili jsme se takto pět let a pak se stalo to, co jsem si přála celý život: otěhotněla jsem.

Byla to radost, kterou nedokážu slovy popsat. Jarda mě nosil na rukou, maloval pokojík pro miminko, kupoval hračky. Říkal: „Bude to kluk, silný jako já.“ A byl to kluk.

Nepopsatelná radost

Narodil se zdravý, s buclatými tvářičkami a tmavými vlasy po tatínkovi. Dali jsme mu jméno Tomáš. Byli jsme kompletní rodina, konečně. Já jsem se starala o domácnost, Jarda pracoval v továrně jako mechanik. Žili jsme skromně, ale opravdu šťastně.

Každý večer jsme spolu sledovali, jak Tomášek spí, a Jarda mi šeptal: „Děkuju ti za tohle štěstí.“ A já pak spokojeně usínala v jeho pevném objetí. Ale štěstí trvalo jenom krátce. Tomáškovi nebyly ani tři roky, když Jarda onemocněl.

Začalo to kašlem, pak únavou. Lékaři řekli: rakovina plic. Byl to šok. Bojoval, jak mohl, chemoterapie, nemocnice, ale zemřel po půl roce v nemocnici.

Odešel nám…

Držel mě za ruku a říkal: „Postarej se o něj. Buď silná.“ Zůstala jsem sama s malým klukem. Neměla jsem rodinu, která by mi pomohla, protože rodiče už nežili, a sourozenci byli daleko. Musela jsem pracovat, abych nás uživila.

Dala jsem Tomáše do jeslí, pak do školky, a já jsem šila doma na zakázku. Byly to těžké roky bez peněz, bez pomoci, jen já a on. Oba jsme trpěli ztrátou Jardy. Vychovávala jsem ho, jak nejlépe jsem uměla.

Četla jsem mu pohádky, učila ho jezdit na kole, vodila na procházky. Vyprávěla jsem mu, jak byl jeho táta hodný, jak ho miloval. Tomáš se povedl. Byl chytrý, ve škole samé jedničky.

Pomáhal mi, objímal mě, když jsem plakala. Říkal: „Mami, já tě ochráním.“ Byl mým zázrakem, mým smyslem. Ale pak dospěl. Odešel studovat daleko od domova

a už tam zůstal. Dobře se oženil a pořídil si s manželkou děti. Nejdřív jsme se vídali často. Jezdila jsem na návštěvy a hlídala vnoučata. Ale postupně se to změnilo.

Práce, rodina, povinnosti

Volal míň, přijížděl míň. Když jsem mluvila o Jardovi, odbyl mě: „Mami, já ho neznám. Byl jsem malý.“ A to bolelo. Na otce si ani nevzpomene. Má svůj život, svou rodinu. Ani já už nejsem pro něj důležitá.

Povinně mě navštíví dvakrát do roka na Vánoce a na narozeniny. Vnoučata vídám jen přes sociální sítě. Můj život je prázdný, hodiny tikají a já vzpomínám.

Na ty roky čekání na dítě, na krátké štěstí s Jardou, na těžký život osamělé matky. Dala jsem mu všechno, lásku, čas, sílu. A teď? On má svůj svět, kde já funguju už jen okrajově.

Doufám dál

Někdy večer si vezmu staré fotky. Jarda s Tomášem na rukou a já s nimi. Pláču, protože vím, že tohle už se nevrátí. Ale samota bolí. Život mi dal syna, ale teď mi ho zase vzal. Možná to tak má být. Děti odrůstají a jdou svou cestou.

Ale já bych dala všechno za to, aby si vzpomněl na svoji mámu, na to, jak jsme sami dva čelili celému světu, a přijel za mnou. Nejen z povinnosti, ale proto, že mě má opravdu rád a chybím mu.

Zdena F. (79), Jilemnice