Těžko najít babičku či dědu, kteří by se ani trochu netěšili na potomky svých dětí. I moderní babičky přece rády pohlídají. Alespoň já tedy určitě. Manžel už potřetí za sebou prohrál v člověče, nezlob se. Je celý navztekaný, protože prohrávat prostě neumí. Ani při hře, ani v životě. A tam má pocit, že prohrál na celé čáře. Bohužel jeho nálady odnáším já. Přestože se mě neustále snaží z našich „

Patřili jsme do jedné party spolužáků. Po maturitě jsem odešla na vysokou a Jiřina s Jakubem si našli práci a usadili se v rodném městě. Po vysoké škole jsem se vrátila domů a ze studií si přivezla Tomáše, mého spolužáka a přítele. Rychle zapadl do naší party. Když nám všem pak přicházely na svět děti, trávili jsme spolu jako parta spoustu času. Pak můj Tomáš nečekaně zemřel. Jiřina s Jakube

Byla jsem spokojená a žila si normální pohodový život, obklopená milující rodinou. Brala jsem to jako samozřejmost. Ono to ale samozřejmé nebylo. Helenka se na mě spokojeně usmívá. „Ten dort se nám babi, moc povedl.“ Moje vnučka je šikovná a učenlivá. Právě do ní vkládám všechny své naděje. I když je ještě malá, je jí teprve deset let, věřím, že to všechno zvládne. Že podrží i svého tátu, až to

S manželem jsme procestovali celý svět. Potom jsme se usadili. Nechala jsem se vždycky znovu přesvědčit, že je na dítě ještě brzy – až bylo pozdě! Trvalo dlouho, než jsem manžela přesvědčila, aby vzal dobrý post, skvělý plat a usadil se. On ale i dál potřeboval k životu adrenalin a nové zážitky „Tenhle víkend jsem pro nás zajistil bungee jumping,“ jásal v dobách, kdy to ještě vůbec nebylo u nás

Přísná rodinná pravidla mi už lezla krkem, vzepřít se rodičům jsem se však bála. Nakonec jsem to ale přece jen udělala. Když jsem před nedávnem objevila doma stará alba z dob mého mládí, začala jsem nostalgicky vzpomínat. Také se vám někdy zdá, že ten život letí nějak moc rychle? Určitě ano. Neznám člověka, který by si to nemyslel. Zvlášť, když už je vám po padesátce, jako mně. A přece jen,

Jsem prostřední ze tří sourozenců, mám starší sestru a mladšího bratra. Rodiče se ale v bratrovi viděli, a dali mu všechno, co mohli. On je nakonec připravil i o jejich dům. Rodiče Milanovi vždy dávali absolutní přednost přede mnou i sestrou Janou. Všechno mu procházelo. Byl nejmladší a na maminku odmala uměl házet pohledy, že přes samou rozněžněnost neviděla realitu, že si brácha dělá, co chce

V mládí jsem měla kamarádku, která věřila na duchy. Já jsem se tomu jen smála. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy jsem zůstala na víkend sama doma. Když mi kamarádka Eva vyprávěla, že má doma duchy, klepala jsem si na čelo. Jenže Eva si stále vedla svou a jednou mi dokonce řekla: „Počkej, až se ti někdy něco takového stane. Budeš mluvit jinak.“ „Mně se nic takového nestane, protože duchové neexi

Do lázní jsem si vyrazila léčit záda, nervy i bolavé srdce. Ale takovou lázeňskou kúru, jakou jsem dostala, bych přála každému. Dovolte, abych se vám představila. Rozvedená šedesátka, celý život pracující jako úřednice, hrdá matka dvou odrostlých synů a neustále se dojímající babička tří roztomilých vnoučat. A pozor, teď přijde ten šok, budoucí nevěsta! Je to tak! Ani já bych si před pár let

Eliška byla od základní školy problémové dítě. Hezká tvářička s ďáblem v těle. Jen měla problémy s učením. Místo toho, aby ji rodiče hecovali, stále ji omlouvali, že za špatné známky nemůže, vždyť „na to má i papír“. Eliška tedy na školu od začátku kašlala a od třinácti let procházela těžkou pubertou. Dělala problémy Problémy jí nedělalo jen učení, ale i chování. Nejvíc ji zajímali klu

Po rozvodu jsem se přestěhovala s dětmi do bytu, ve kterém jsme nebyli sami. Synek tam vídal muže, který mu ubližoval. Před časem jsem se ocitla ve složité životní situaci. Řešila jsem komplikovaný rozvod a bojovala o to, abych dostala děti do své péče. Současně s tím jsem měla co dělat, abych je uživila. Když mi jednoho dne zkřížila cestu zvláštní žena, myslela jsem si, že s ní budou jen další