Z platonické lásky mě rázem vyléčila ta opravdová, která přišla úplně nečekaně. A našla jsem ji tam, kde bych ji nikdy předtím nehledala. Stále to považuji za velký velikonoční zázrak.
Všechny ty tradiční velikonoční zvyky jsem vždy pokládala za naprosto nesmyslné. Ženy se snaží, aby bylo všechno perfektní, uklízejí, chystají pohoštění a výslužku a co z toho mají?
Nakonec vystrčí pozadí ze dveří, dostanou přes něj a ještě uctivě poděkují a nalijí panáčka. Nikdy mi to nedávalo velký smysl. „Ale kuš! Je to krásná tradice,“ smála se vždy mému reptání babička.
Přišli všichni
Musím ale přiznat, že skutečně byl jeden rok, kdy jsem se na klasické, bujaré Velikonoční pondělí těšila. A dodnes na něj s láskou vzpomínám. Naši rodinu v okolí každý dobře znal.
Babička s maminkou pracovaly v samoobsluze a snad žádný jejich zákazník neopomenul o Velikonocích na naše stavení s pomlázkou zazvonit.
Stejně to bylo i v případě tatínka, který v nedaleké obci vedl fotbalové mužstvo. Žádný fotbalista z okolí si tedy nenechal ujít možnost, vyšlehat trenérovu dceru či manželku. A tatínek jim za to vždy ještě ze srdce poděkoval.
Všechny holky ze školy mi tehdy záviděly, že zrovna u nás se o pomlázce schází celý fotbalový tým a já jsem nedokázala pochopit, co na tom mají.
Fotbalista Aleš
Přišlo mi to spíše trapné a obvykle jsem se raději stydlivě odplížila na zahradu, než abych s podnapilými čutálisty oslavovala Velikonce debužírováním chlebíčků a naléváním panáků. Tedy až do doby, než jsem se bláznivě zamilovala do jednoho z nich. Jmenoval se Aleš a byl to dokonce fotbalový kapitán.
Každé dívce z okolí se líbil, a byl si toho evidentně vědom. Často na nás pohvizdoval, když jsme šly s kamarádkami okolo hřiště, a mně navíc pokaždé nadšeně mával.
„Ahoj trenérova dcero,“ oslovoval mě ale víc jsme se nebavili, a já jsem si i tak, v tu chvíli, přišla vždy naprosto výjimečně.
Tak málo stačilo mému sedmnáctiletému já, aby si nechalo dočista zamotat hlavu. Byla jsem přesvědčená, že i já se mu líbím. Proč by mi jinak věnoval tolik pozornosti?
„Musím ho trošku popostrčit,“ řekla jsem tehdy kamarádce Vlastičce, které jsem přednesla svůj dokonalý plán.
Chtěla jsem si s Alešem popovídat o samotě, kdo ví, možná ho i někam pozvat, nebo mu dát příležitost, aby pozval na rande on mě. Malovala jsem si to dopodrobna růžovými barvami, věděla jsem, že k nám zase přijde na pomlázku a přišlo mi to ideální.
Během toho, co se ostatní budou opíjet a přejídat, já vezmu Aleše na procházku k nám do sadu, a tam si promluvíme. Snadné jako facka.
„Konečně to trapné Velikonoční pondělí k něčemu bude,“ smály jsme se s Vlastičkou a já jsem se poprvé v životě nemohla dočkat, až ten velikonoční den D přijde.
Hody, hody, doprovody
Uteklo to jako voda a pondělí bylo tady, a začalo, jako obvykle. „Hody, hody, doprovody,“ přihnal se tatínek časně ráno do mého pokoje a nadšeně mě vyšlehal ještě v posteli.
Rozlepila jsem oči, slavnostně se oblékla, do vlasů navázala mašli a v tu ránu už začal zvonit zvonek.
S koledníky se opět dveře netrhly. Bylo mi ale jasné, že houf fotbalových nadšenců se k nám nepřižene dříve než v jedenáct.
Čas však ubíhal závratnou rychlostí, zvonek neustále vyzváněl, mizel alkohol i vajíčka, poledne se blížilo, dokonce i tatínek se už „domotal“ domů ze své koledy, ale páni fotbalisté stále nikde.
Už jsem začínala být nervózní. Přešlapovala jsem od okna k oknu a každého koledníka vyprovázela až ze vrat, abych se rozhlédla po okolí, jestli známou bandu nezahlédnu. Kde můžou být? Nezapomněli na nás?
Když vtom se rozdrnčel zvonek a ozvalo se hlasité bouchání na dveře. Jeden by řekl, že přišli čerti. Mně ale bylo jasné, že fotbalová parta právě dorazila.
Jeden chybí
Bylo jich dobrých deset. Jakmile jsme s maminkou otevřely dveře, vrhli se na nás jako vosy na bonbon. Motala jsem se mezi nimi a hledala Aleše. Někteří se už málem ani nedrželi na nohou, bylo znát, že alkohol dnes nezanedbal ani jeden z nich. Jeden mi tady ale stále chyběl.
„Nebylo vás víc?“ zeptala jsem se nenápadně Michala, brankáře s roztomilým výrazem, který vypadal, že asi brzy usne na našem botníku. „Ještě byl s náma Aleš, ale toho jsme ztratili cestou,“ řekl prakticky v polospánku.
Vytřeštila jsem na něj oči. „Jak ztratili?“ nerozuměla jsem, a tak mi Michal vysvětlil, že se zkrátka Aleš moc opil, a tak někde zaostává. To mě rozčílilo a vyděsilo zároveň.
Nejenže můj plán začínal mít trhliny, ale také jsem se strachovala, kde chudák Aleš je. „Já ho musím najít,“ hnala jsem se ven ze dveří a zmatený brankář Michal se potácel za mnou.
„Já ti pomůžu,“ říkal hrdinně, bylo ale vidět, že má dost problémů sám se sebou a s tím, jak se udržet na nohou. Letěla jsem jako střela napříč vesnicí a hledala nebohého Aleše. Zdálo se ale, že nikde není.
„Támhle je!“ zbystřil Michal a ukázal na mez, kde si pod košatou třešní spokojeně vyspávala jakási postava.
Nebylo pochyb, že je to Aleš, namol opilý. Když jsem ho viděla, jak se tam válí pod stromem, vyspává opici a všude kolem je rozsypaná vykoledovaná velikonoční výslužka, řekla jsem si, že on možná nebude tím mým vysněným princem.
Smáli jsme se
„Musíme ho dostat domů,“ řekl po chvíli Michal, který zjevně během naší pátrací akce trošku vystřízlivěl. Nechápala jsem, jak to chce udělat, ale líbilo se mi, že se chce o kamaráda postarat.
Posbírala jsem do košíku rozsypanou koledu a Alešovu pomlázku, zatímco Michal se usilovně snažil spícího opilce probudit, nebo alespoň zvednout ze země.
Po dlouhých minutách dřiny se mu ho podařilo podepřít a společně jsme ho smykovali domů. Takhle si Velikonoce jistě nepředstavoval ani jeden z nás.
Musím ale přiznat, že na to, jak celá situace byla zoufalá, byla vlastně ve výsledku hrozně komická a s Michalem jsme se při ní pěkně nasmáli.
„Radši běž domů, ať z toho nemáš průšvih. Já už to zvládnu,“ řekl mi, když jsme se spícím Alešem doklopýtali až k domu jeho rodičů. „Ale děkuju za pomoc, vážně,“ dodal ještě. Proč jsem si ho nikdy předtím nevšímala? Ptala jsem se sama sebe cestou domů.
Michal byl evidentně opravdu hodný a starostlivý kluk, a to na mě tehdy udělalo velký dojem.
Ještě ráno jsem měla plnou hlavu Aleše. Kde ten ale teď byl? Mou platonickou lásku jedním prostým gestem upozadil někdo, od koho bych to ani nečekala, brankář Michal s dobrým srdcem. Ještě ten den večer se u nás opět rozdrnčel domovní zvonek.
Za dveřmi byl Michal, který po tom celém náročném dni vypadal, jako kdyby doběhl maraton.
I tak se ale mile usmíval. „Já jsem u vás asi zapomněl pomlázku,“ řekl mi skoro omluvně a měl pravdu, na botníku se válela nejen pomlázka, ale také košík s vykoledovanými vajíčky.
Předala jsem mu je a ještě chvíli jsme se bavili o tom, jak proběhlo předání opilého Aleše jeho rodičům.
První rande
Smála jsem se při Michalově barvitém vyprávění, až mi slzy tekly, a on se smál taky. Ten den jsme se spolu bavili poprvé, ale zdálo se, jako když se známe odjakživa. Ještě než se rozloučil, podíval se na mě a znenadání se zeptal: „Nešla by ses zítra projít? Se mnou?“ A já jsem odpověděla, že moc ráda.
A tak jsme si dali naše první rande, a potom druhé, třetí…a dnes už to ani nepočítáme. Stále jsme spolu, stále se máme rádi a umíme se rozesmát. Michal se pro mě stal tím nejvzácnějším velikonočním překvapením. A Aleš? Ten je dnes už třikrát rozvedený a stále je svůj.
Jana (55), Chrudimsko
