Celý život věřím v nadpřirozené věci. Když mi zemřel manžel, věděla jsem, že tím to nekončí. Nakonec jsem to pocítila na vlastní kůži. N a rozdíl od mého manžela Vladimíra jsem byla velmi senzitivní a věřila jsem na nadpřirozené síly. I na to, že každý z nás má svého anděla strážného a že život smrtí nekončí. Věděla jsem, že když někdo zemře, potkám ho znovu, byť třeba v jiné podobě. Jedna z mý

Poslední roky jsem se cítila moc špatně. Manžel se mi posmíval, že jsem hypochondr. Nedalo se to vydržet, ale doktoři mě brali za zdravou. Měla jsem dlouhé roky zdravotní problémy. Začalo to kolem čtyřicítky. Napřed jsem si myslela, že to patří k přechodu, ale časem se ukázalo, že to s tím nemá nic společného. Nevěděli, co mi je Byla jsem čím dál víc unavená, bolelo mě celé tělo, hůř jsem

Blížily se prázdniny a dceru si měl vyzvednout bývalý manžel. Já jsem po rozvodu zůstala sama. Popravdě řečeno, o žádnou známost jsem ani nestála. Byla jsem tři roky po rozvodu a ke všem chlapům jsem byla nedůvěřivá a odtažitá. Měla jsem před sebou čtrnáct dní volna bez dcery a přemýšlela jsem, jak ten volný čas strávit. Když mi zavolala kamarádka Marie, že jedou s přítelem Honzou a jeho kamará

Před lety jsme s manželem Karlem postavili rodinný dům holýma rukama. Doslova a do písmene. Teď mě z mého domova syn a snacha vyhánějí. Neměli jsme moc peněz, a tak jsme se do stavby pustili sami. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsme s Karlem hned z práce běželi na stavbu a v noci padali do postele, abychom ráno vstali do práce a celý koloběh se rozjel nanovo. Vlastníma rukama js

Asi každého někdy v životě potká jednostranná láska, ať už je milován, nebo miluje. Někdy se tak bohužel minou lidé, kterým by jinak spolu bylo dobře. Poznala jsem v životě několik partnerů. Nejprve jsem chodila s jedním spolužákem na gymnáziu. Rozdělilo nás to, že odjel do Brna studovat vysokou školu. Já jsem se pak na jedné diskotéce zamilovala do kluka, který mě zaujal na první pohled. Aleš

Ve snaze udělat radost rodičům jsem si zkazila celý život. Teď jsem zůstala sama bez rodičů a ještě mám na krku dluh. Protože jsem své rodiče vždy respektovala, šla jsem na jejich přání studovat práva. Už si ani nevzpomínám, zda se z toho časem stal i můj sen, nebo jsem je jen chtěla potěšit. Nastoupila jsem tenkrát na jednu ze čtyř právnických fakult u nás a rodiče se tím chlubili po celé vesn

Když jsem otěhotněla, hned mi bylo jasné, že to bude holčička. Byla můj splněný sen a nikdy by mě nenapadlo, že by nás něco mohlo rozdělit! Celých devět měsíců jsem si s ní povídala a říkala jí Magdalenka. Tak se jmenovala moje babička, která mě vychovávala. Když mi po porodu konečně dali do ruky moji holčičku, byla jsem neskutečně šťastná. S jejím otcem nám to neklapalo a rozešli jsme se krátc

Všechno začalo malou nehodou. Měla jsem tenkrát úplně čerstvý řidičák a nebyla jsem tak sebejistá jako ten chlápek, co do mě na semaforu zezadu naboural. Vlastně to bylo jenom takové malé ťuknutí, po kterém zůstaly na obou autech jen nepatrné oděrky. Jenže co to udělá se začínající řidičkou, si asi dovedete představit. A ten chlápek, který ze svého auta vyletěl jako čert z krabice, k dobrému po

Naše rodina patří k těm, které pandemie koronaviru velmi poznamenala. Manžel přišel o práci a skončil na antidepresivech. O rodinu se musím starat a vydělávat jen já. Honzu jsem si brala před šestadvaceti lety. Bylo mi sedmadvacet a byla to veliká láska. Peněz jsme moc neměli, ale milovali jsme se a to nám vše vynahrazovalo. Brzy po sobě se nám narodili dva synové, starší Honzík a mladší Zdeněk

Nedokážu si vysvětlit, jak jsem se ocitla na cestě, kterou dokonale znám, v neznámém městě s podivnými lidmi v dávných kostýmech. Naštěstí jsem trefila zpět! Jela jsem tehdy navštívit maminku, která bydlela ve vesnici nedaleko Prahy, kde jsem se narodila a kde jsem i já do svých dvaceti let žila. Bylo jí už přes sedmdesát, ale stále to byla vitální žena. Zvládala se postarat o domácnost i o seb