Dcera, moc hodná holka, měla smůlu na zlého a agresivního chlapa. Moc si s ním vytrpěla. Přála jsem mu to nejhorší a to se opravdu stalo.
Naše Ivanka byla takové srdíčko. A jak to tak bývá, protiklady se přitahují. S Frantou se seznámili, když jí bylo šestnáct let. Imponovala jí nejspíš jeho povaha drsného rockera. Když se mu něco nelíbilo, hned jednal. Mezi lidmi měl přirozený respekt. Měl dar velmi rychle si přitáhnout lidi k tělu.
Když dceru v osmnácti přemlouval, aby se od nás odstěhovala, moc práce mu to nedalo. Byla jím zcela posedlá. Když jí ponoukal, aby nechala školy a šla makat, udělala to jako slepá ovce. My to nedokázali změnit.
On mohl všechno
Franta našel dceři místo pomocnice v kuchyni u jednoho jeho známého. Po práci musela vždy rovnou domů. Tam muselo být uklizeno a navařeno. Když bylo vše tak, jak si přál, byl klid.
Ivanka nežila jako její kamarádky, které chodily do baru a trávily páteční večery na diskotéce.
Musela sedět doma a čekat na Frantu. Když náhodou vznesla přání, že by se šla ráda bavit ven, nebývale ho tím rozčílila. „Nepřeji si, aby ses někde tahala po nocích!“ byla jeho odpověď.
Roky plynuly a dcera si ho vzala. Postupem času jí začal zakazovat jezdit i k nám. Když nám chtěla volat, musela počkat, až bude pryč. Proč neutekla? U nás měla dveře otevřené. Sama – i s dítětem.
Můj noční rituál
Přicházely ke mně zprávy, jak se Franta chodí bavit a tahá se s jinými ženami. S dcerou jsme se scházely tajně na dětském hřišti nebo v parku. Už mi bylo jasné, že ji občas i uhodí. Dlouhých deset let tak dcera denně trpěla jeho urážky a psychickou šikanu.
Marně jsem na ni tlačila, aby odešla. Bála se ho.
Začal totiž vyhrožovat i mně. Manžel se taky trápil, ale mlčel. Kolem třetí jsem se vždycky probudila, stála jsem u okna, koukala do nebe a přála si, aby se něco stalo a my se Franty navždycky zbavili…
Konečně volná!
Když mi ten čtvrtek volala dcera na mobil krátce po poledni, říkala jsem si, že se asi chce na chvíli stavit i s Karolínkou. Jenže ona mi chvějícím hlasem řekla, že měl Franta autonehodu, kterou nepřežil.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Cítila jsem ohromnou úlevu. „Co se stalo?“ zíral na mě můj muž. „Tomu neuvěříš,“ nemohla jsem se ubránit úlevnému pousmání, bylo to silnější než já, i když vím, že to bylo v tu chvíli nemístné. „Ten hajzl už nebude naší dceru trápit!“
Vím, že se to nemá, radovat se z něčí smrti. Ale já jsem se jako máma těšila, jak bude naše Ivanka konečně žít. Dcera samozřejmě svého muže oplakala, ještě dlouho si nesla tu těžkou zkušenost, ale dnes je z ní spokojená žena.
Anna (56), Olomouc
