Moje dcera na mě upekla stejnou boudu jako já kdysi na svou mámu. A já ji na to skočila úplně stejně. Na rozdíl ode mě se osud nenaplnil. Dcery asi bývají po matkách, i když se snaží o opak. Moje máma se hrozně bála toho, že nedokončím učňák, protože otěhotním. Což se málem stalo. Možná proto jsem se i já bála, že moje Verunka neodmaturuje. Na konci třeťáku si nabrnkla Vojtu, který už pracoval.

Nikdy dříve se nestalo, abych slyšela v noci něčí kroky a dcera viděla v koutě pokoje postavu. Manžel mi nikdy nevěřil. Po dvou letech ale ten stín odešel sám. Ten byt byl příjemný, nikdy jsem v něm necítila nic podivného, žili jsme tam pět let, měli tříletou dceru a čekali druhé dítě. Po narození syna to začalo. Velmi nenápadně. Začaly se nám samy od sebe otevírat dveře a občas i okna. Sedě

Myslela jsem si, že mi ten zpožděný vlak vše jen zkomplikuje. On mi ale přivezl nečekanou a trvalou dávku velikého štěstí. Znovu se otráveně podívám na hodinky. Nervózně přešlapuji po peróně, je pět hodin ráno. Jsem jediný blázen, který chce v tuto hodinu cestovat. A vzhledem k tomu, že můj vlak má už skoro půl hodiny zpoždění, začínám si myslet, že si dneska přispal i pan strojvedoucí. Zrov

Provdala jsem se do rodiny, kde jsem už od začátku měla nepřítele. Jednalo se o švagrovou, která mě nesnášela. Vůbec jsem netušila proč. Když jsem si Marka brala, všichni mě do jeho rodiny přijali. Až na jeho sestru Evu. Měla zjevně jinou představu o tom, s kým bude její bratr žít. Od začátku mě neměla ráda. Jasným důkazem toho bylo, že jako jediná nám nepožehnala k sňatku. Místo milých slov mi

Ne každá pitka s kamarády skončí bujarým veselím. Alkohol je dost často velmi špatný kamarád, který dokáže zabíjet. Zabil i mého bratra. Ten pokérovaný chlap tvrdí soudci drze přímo do očí, že to nebyl on, kdo konflikt vyprovokoval. Prý ho napadla banda opilých mladíků a on se jen bránil. Nemohu uvěřit vlastním uším. Vždyť se vše odvíjelo úplně jinak. Tedy alespoň podle výpovědí několika svě

Vdávala jsem se strašně mladá. Neměli jsme vůbec nic, jen vzájemnou lásku. Bylo nám jednadvacet a já jsem byla ve třetím měsíci. Naši malou Adélku jsme vychovávali na studentské koleji. Já byla holka z Moravy a můj muž Radek byl z jihu Čech. Rodiče by nám sice rádi pomáhali, ale byli ještě také mladí, a tak museli do práce a byli daleko. Přesto jsme všechno vlastně hladce zvládli. Malá byla

Ztratila jsem samu sebe a nic pro mě v životě už nemělo smysl. Ve chvíli, kdy jsem chtěla se vším skoncovat, jsem našla kouzelný předmět. Před lety jsem propadla depresím, které mě začaly zcela ovládat. Jakýsi hlas mi našeptával, že mě manžel podvádí nebo že mě nikdo nemá rád. Byla jsem tak zoufalá, že jsem chtěla spáchat sebevraždu. Na poslední chvíli mě ale zachránil medailon, který jsem úpln

Nebylo to jako v mnoha jiných rodinách, že by děti zakazovaly prarodičům hlídat ratolesti v obavách, aby je nerozmazlili sladkostmi. Moje jediná dcera byla mnou i manželem rozmazlovaná od chvíle, kdy přišla na svět. Byla vymodleným, a tak trochu nečekaným dítětem, a my už patřili spíš do kategorie prarodičů než rodičů. Mysleli jsme, že jsme nic nepokazili. Navzdory naší ne–výchově z ní nakonec

Po smrti manžela jsem se propadla do temnoty. Nebylo nic, co by mě rozesmálo. Děti ze mě byly nešťastné. Až se nakonec stal zázrak. Můj Zdeněk byl nejlepší člověk, jakého jsem v životě potkala. Byl hodný, milý, obětavý, tolerantní, vždy na něj bylo spolehnutí a měla jsem v něm oporu. Jeho smrt mi vzala všechno. Najednou jsem to nebyla já. Nic mě netěšilo Ztratila jsem pevnou půdu pod noha

Něco se mi na té slečně nezdálo, jen jsem nevěděla co. Můj milovaný syn Petr si domů přivedl nevěstu. Měli jsme radost, že se konečně usadí. Byla to usměvavá blondýna s takovým tím vlezlým přitakávání všemu, co jsme řekli. Na tu vlezlost Terezy se nedalo zvyknout. Petr ale vypadal šťastně, tak jsem se zapřela a dělala, že mi to nevadí. Ale pokaždé, když řekla „maminečko“, jsem mohla vyletět z k