Byla jsem přepracovaná a unavená. Dostihla mě lehká mrtvice. Uběhl nějaký čas a já začala slyšet hlasy.
S manželem Petrem máme dvě děti, které jsou dnes už dospělé. Vlastně už jsme s manželem prarodiči. Mohla bych žít normálně, nebýt jedné zásadní změny, která mi nabourala mysl.
Ani chvilka klidu
Pracuji jako mzdová účetní a konec měsíce je vždy velice psychicky náročný. Od té chvíle, co máme vnoučata, mi dcera čím dál častěji volá o pomoc, co se hlídání týče. Dalo by se říct, že jsem lítala jen do práce nebo k dětem. Cítila jsem se stále častěji unavená, ale nikomu jsem nic neřekla.
Chtěla jsem za každou cenu všechno zvládnout. Poznala jsem, že moje tělo mi naznačuje, abych zpomalila, ale já na to nereagovala. Jednoho dne jsem při cestě k dceři cítila, že se něco stane. Pár minut po tom, co jsem k ní přijela, jsem se skácela k zemi. Zavolala mi sanitku.
Musela jsem zpomalit
Měla jsem lehkou mrtvici. Pár týdnů jsem si pobyla v nemocnici a dostala jsem od lékařů nakázáno, abych více odpočívala. Nejsem už žádná mladice a odpočinek je třeba. V práci jsem se domluvila, že budu větší část týdne pracovat z domova. Byla to znatelná změna, cítila jsem se lépe. Měla jsem štěstí, že jsem po mrtvici neměla následky.
Mluvil ke mně
Jednou, když jsem si na balkoně vychutnávala kávu, jsem zaslechla nějaký hlas, jak mi říká: ,,Měla by ses jít napít, dlouho jsi nepila vodu.“ Lekla jsem se tak, že jsem hrnek s kávou pustila na zem. Otočila jsem se směrem do bytu, abych zjistila, kdo na mě mluví. Prošla jsem celý byt, nikdo tam nebyl. Já snad blouzním, říkala jsem si.
Další varování
Myslím, že to bylo zhruba dva měsíce po mrtvici. Venku, když jsem šla parkem, na mě znovu promluvil onen hlas: ,,Jdi víc ke kraji, pojedou cyklisté, tak ať tě nesrazí.“ Jako robot jsem šla ke straně. Najednou se vyřítilo asi pět rychle jedoucích cyklistů. To bylo o fous, proběhlo mi hlavou.
Jednou týdně jsem si dopřávala horkou koupel. Napouštěla jsem si velmi horkou vodu, když se znovu ozval ten hlas. ,,Nedávej si tak horkou vodu, udělá se ti z toho špatně.“ Lezlo mi to na nervy, tak jsem na to nereagovala. Najednou se mi ale začala velmi motat hlava. Pustila jsem na sebe studenou vodu, stačilo pár vteřin a bylo mi lépe.
,,Kdo jsi? Co po mně chceš?“ zeptala jsem se do prostoru. Bylo ticho, nikdo neodpověděl. Přišel manžel, protože slyšel, jak něco říkám, tak se mě ptal, zda něco nepotřebuji. Nic jsem mu neřekla, protože by mě hnal k doktorovi.
Považuji to za dar
Myšlenka, že po mrtvici nemám žádné následky, byla zjevně mylná. Začala jsem po své ,,vadě“ více pátrat. Zdá se, že hlas, který se ve mně najednou probudil, může mít roli hlubší intuice. Hlasy jsem přijala jako dar a snažím se s nimi lépe pracovat a naslouchat jim.
Simona H. (64), Rakovník
