Staré domy mají své ochránce, kteří v případě potřeby zasáhnou. Jeden takový pomohl naší rodině z kritické finanční nouze.
Dlouhá léta jsme si žili na docela slušné úrovni. Rozhodně nebylo nic, na co bychom si mohli nějak zvlášť stěžovat. Co jsme chtěli, to jsme si pořídili. Prokop, můj manžel, podnikal a dařilo se mu. Také já jsem si, když děti trochu odrostly, pořídila malý kosmetický salon. Pak ale přišly horší časy.
Od výplaty k výplatě
Kvůli špatnému odhadu situace na trhu se dostala manželova firma do potíží. A protože vypukla i obecná krize, ani mně se moje podnikání nedařilo. Z finanční jistoty, o kterou jsme se mohli opírat, se najednou stala situace, kdy jsme jeden měsíc nevěděli, jak na tom budeme ten druhý.
Na něco takového jsme do té doby nebyli zvyklí. A místo toho, aby se to zlepšovalo, se vše spíše zhoršovalo. Pro případ nouze jsme naštěstí měli v záloze nějaké pozemky a jednu nemovitost, i když právě té bychom se zbavovali velice neradi.
Jednalo se o starou chalupu v posázavských lesích, kterou manžel zdědil po rodičích – a ti zase po svých rodičích a tak dále – a kam jsme často jezdili za odpočinkem. Bylo to místo plné krásných vzpomínek. Voda se sice musela pumpovat ze studny a elektřinu tam zavedli až celkem nedávno, možná právě proto to ale byla oáza klidu proti ruchu velkoměsta.
Stále více v minusu
Naše účty se ale v nepříznivé době dostaly do červených čísel. Vypadalo to, že se z minusu budeme muset vyhrabat nějakým prodejem. Pozemky by nás asi nezachránily, navíc byly porůznu rozmístěné a jako celek se prodat nedaly.
Ač jsme si to nejprve vůbec nechtěli připustit, čím dál častěji a naléhavěji jsme s Prokopem mluvili o tom, že se milované chalupy budeme muset vzdát. Oběma nám při těch rozhovorech bylo smutno.
Neměli jsme na vybranou
Nakonec jsme si dali ultimátum měsíc, pak ještě týden, pak ještě pár dnů. Čas ale pracoval proti nám. Jednoho dne jsme to konečně začali řešit. Se slzami v očích jsme rozhodili sítě po známých, po realitních kancelářích a přidali k tomu ještě pár inzerátů.
Situace byla proti nám
S těžkým srdcem jsme se jednoho sobotního odpoledne vydali dělat na chalupě pořádek, abychom ji mohli připravit a předvést případným zájemcům. Děti, pro které to lesní sídlo nebylo zase takovou srdeční záležitostí, jsme s sebou nebrali. Jako dospívající už měli syn i dcera své vlastní rodiny a s tím spojené povinnosti.
Během úklidu chalupy jsme se s manželem několikrát objali a slibovali si, že se ještě pokusíme nějak chalupu zachránit. Vývoj dalších dnů k tomu však nesměřoval. Proto jsme další víkend naše stavení předvedli prvnímu zájemci.
Cítili jsme bezmoc a bolest
S hrůzou jsme s manželem poslouchali, co všechno s naší milovanou chaloupkou hodlá dotyčný dělat a jak si ji chce vylepšit. Pociťovali jsme obrovskou bezmoc a bolest. Chybělo opravdu málo, abych se na místě přede všemi rozbrečela.
Když onen potenciální kupec, který přijel v doprovodu svého právníka, zase odjel, rozhodli jsme se s Prokopem, že v chalupě přespíme. Věděli jsme, že mnoho takových nocí nás už asi nečeká.
V záři světla seděla postavička
Ulehli jsme kolem půl jedenácté a jako pokaždé, i ten večer jsme usnuli téměř okamžitě. Uprostřed noci mě však manžel najednou vzbudil. Řekl mi, že se mám jít na něco podívat. Nechápala jsem, co se může dít tak mimořádného, ale nakonec jsem vstala a oblékla si župan.
Manžel mě vzal za ruku a vyvedl mě před chalupu. Tam zářilo nějaké světlo. Měsíc to nebyl, obloha byla zatažená. A uprostřed toho světla seděla nějaká drobná postavička.
Vběhl do chalupy
Nejprve jsem myslela, že je to dítě, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že to stvoření vypadá spíš jako nějaký skřítek z pohádky. Pozorovala jsem ho se široce rozevřenýma očima, když se najednou zvedl a rozběhl se proti nám. Lekla jsem se tak, až jsem skoro vykřikla. Proběhl kolem nás a vběhl do chalupy, pak zase vykoukl, jako by chtěl, abychom ho následovali.
Najednou byl pryč
Manžel mě stále pevně držel za ruku. Jen proto jsem se při tomto nadpřirozeném zážitku nebála. S bušícím srdcem jsme mužíčka následovali. Tajemná bytost nás zavedla až na půdu a tam naléhavě ukazovala na jedno místo v dřevěné podlaze. Potom zničehonic zmizela. Jako kdyby se rozplynula. S manželem jsme ničemu nerozuměli a s hlavou plnou otázek jsme se vrátili do ložnice.
Našli jsme poklad
Druhý den, za světla, jsme s Prokopem pod podlahou objevili důmyslný úkryt, kam si někdo z manželových předků schoval velké množství zlata a šperků. V tu chvíli jsme věděli, že naše situace je vyřešena, což se následně ukázalo jako pravda. Dodnes si myslím, že ten podivný mužíček k chalupě patří a jen reagoval na možnou změnu majitele. Od té doby jsme ho ale už nikdy neviděli.
Marcela D. (67), střední Čechy
