Svou bezvýznamnou nevěrou jsem zničila naše manželství. Manžel se snažil mi odpustit, ale nakonec to nezvládl. Odešel. A já teď lituji!
Když jsme se s Jardou poznali, byla jsem pět let zasnoubená. Rozhodně v našem případě neplatilo, že po žádosti o ruku má být svatba do roka a do dne.
Byla to nuda
Pravda, nemohu z toho vinit jen tehdejšího snoubence. Neměli jsme se k tomu ani jeden. Termín svatby jsme třikrát odsunuli především kvůli němu, kvůli mně jen jednou.
Zpětně jsem pochopila, že jsem už dlouho žila ve vztahu, který mě vlastně příliš neuspokojoval a že jsme spolu byli více méně jen ze zvyku a z pohodlnosti něco změnit. Rádi jsme se měli, i když to byla dost nuda.
Jako z filmu
Nemyslím, že by svatba tehdy něco změnila, akorát bychom měli papír, že k sobě patříme. Dítě jsme neměli, nechávali jsme to náhodě, jestli se zadaří. Možná byl osud rozumnější než my, takže jsem za celou dobu do jiného stavu nepřišla.
Jardu jsem potkala kuriózně. Jela jsem z práce a čekala na autobusové zastávce. Přede mnou na silnici velká kaluž, do které on svým autem vjel a zlil mě prakticky od hlavy až k patě. Hned zastavil a hnal se ke mně:
„Slečno, promiňte, mohu vás na omluvu někam pozvat?“ Nabídl se, že mě odveze domů, a já toho využila.
Zpočátku jsem byla dost naštvaná, ale nakonec mě pobavil. Byla s ním legrace, moc hezky jsme si popovídali. Když mě vyložil před domem, dal mi telefonní číslo: „Zavolejte mi, kdybyste měla chuť na kávu nebo třeba na víno,“ mrkl na mě šibalsky.
Natruc jsem si vyrazila
Když jsem se pak se snoubencem pohádala, hned mě napadlo, že zavolám Jardovi, abych se tomu ňoumovi doma pomstila. A to byl počátek našeho vztahu. Hned první večer jsem mu o sobě všechno řekla.
Jak už dlouhé roky žiju se snoubencem, ale že vlastně nejsem šťastná, ale přitom že jsem dosud neměla důvod od něho odcházet.
Jarda si to vyslechl a nic nekomentoval. On byl sám, neměl žádnou přítelkyni, přesto se nepokusil nijak využít situace. Zpočátku jsem náš vztah brala čistě jako kamarádský, a také to mezi námi jen v přátelské rovině probíhalo.
Jenže čím dál víc jsme si oba uvědomovali, že nám je spolu dobře, že se jeden na druhého těšíme.
Přerostlo to v lásku, až když jsme se poprvé opravdu pořádně políbili. Do té doby to byla vždy jen pusa na tvář při setkání a při loučení.
„Opravdu chceš dál zůstávat s ,Ňoumou‘?“ zeptal se mě Jarda jednou při loučení a nazval mého snoubence přezdívkou, kterou jsme mu přiřkli. Rozhodla jsem se vztah ukončit.
Do roka a do dne
Bylo mi skoro třicet a byla jsem opět na začátku. Jarda se po roce stal mým manželem a za dva roky se nám narodilo první dítě. Přesto jsem se často přistihla, že Jardu v duchu srovnávám se svým bývalým. Život s Jardou a život s ,Ňoumou‘, to byl opravdu velký rozdíl.
Najednou jsem se nenudila ani chvíli. Skoro až do porodu jsme neustále něco podnikali, protože těhotenství jsem snášela velmi dobře a měla jsem spoustu energie. Byla jsem zamilovaná a šťastná.
Byla jsem pyšná, že jsem se rozhodla dlouholetý vztah ukončit a vydat se prakticky do neznáma.
Jarda mi za to stál a nikdy jsem nelitovala. První se nám narodila dcera a za dva roky po ní syn, byli jsme rodina a bylo nám spolu dobře.
Pomalu denně jsem myslela na to, kde jsem mohla být, a hlavně o co bych přišla, kdybych tenkrát zůstala se svým bývalým snoubencem.
Alkohol mě zradil
Plynul rok za rokem a my žili jako normální, spokojená rodina se všemi svými radostmi i starostmi a žili bychom tak další roky, kdybych neudělala největší hloupost svého života.
Na víkendovém školení jsem se opila, nechala se sbalit jedním kolegou a vyspala se s ním.
Moc si toho nepamatuji, nejsem příliš zvyklá pít a opravdu jsem to přehnala. Po vystřízlivění bych se hanbou a studem propadla. Bohužel se vše provalilo, protože nějaká dobrá duše to donesla mému manželovi.
„Jardo, je mi to hrozně líto. Na nic si nepamatuji, hrozně jsem se opila a neumíš si představit, jak mi to je líto a jak se stydím,“ prosila jsem doma téměř na kolenou. Snažil se mi odpustit. Jenže to nešlo, vydržel to pár měsíců a pak mi řekl, že odchází.
Sbalil si věci a odstěhoval se s tím, že buď čas všechno zhojí, nebo se rozvedeme.
Trestají mlčením jeho, ne mě
Dětem jsme důvod, proč s tátou nejsme, neřekli. Já bych to možná přiznala, jsou přece v podstatě dospělé, ale Jarda trval na tom, že jim to neřekneme. A to byla ta největší chyba! Je mi to den ode dne jasnější.
Zachoval se jako rytíř, vzal tu vinu s rozvodem na sebe. A já zbaběle.
Neměla jsem s ním souhlasit. On se odstěhoval, on je ten špatný! Takhle to teď děti vidí. Odmítají se s ním i vídat. Moc mě to mrzí, nevím, co mám dělat.
Tak moc bych chtěla, aby bylo zase všechno jako dřív nebo aby za mou chybu alespoň tolik netrpěl můj milovaný manžel.
Jana F. (61), Brno
