Najít si pořádného chlapa není v dnešní době nic lehkého. Obzvlášť, když už není člověku dvacet. Pomáhala jsem kamarádce, seč jsem mohla, ale netušila jsem, že se bude scházet s mým manželem! V zaměstnání jsem se měla dobře. Musela jsem samozřejmě pracovat, ale nijak jsem se nepředřela. Jen oči mi z těch malých číslíček dost slábly a tak jsem si každé dva roky musela pořizovat silnější brýle. Moj

V pokročilém věku se nemusí jen odpočívat a chodit krmit labutě. Řešením je koníček a mém případě rovnou kůň. Zapsala jsem do školy a začala pilně studovat! Stereotyp a nuda mi nikdy nehrozily, a v důchodu už vůbec ne. Měla jsem spoustu přátel, s nimiž jsem trávila volný čas. Podnikali jsme dlouhé výlety a občas „spáchali“ i něco smysluplného. Naposled jsme třeba jeli s klubem seniorů sázet zdarm

Rozhovor, který jsem neměla slyšet, mě srazil na kolena. Moje dlouholetá a věrná kamarádka mě před mým manželem ošklivě pomlouvala. A nejen to! Kamarádka Eva byla víc než moje přítelkyně. Brala jsem ji mnoho let spíš jako sestru, kterou jsem nikdy neměla. Rodiče měli jen mě, ale navzdory tomu si mě moc nevšímali. Byli stále jen v práci, a když se náhodou doma potkali, byla z toho velká hádka. Až

Celé dětství jsem toužila být pilotem a letět do vesmíru. Osud mě ale velmi důkladně přibil k zemi. Můj dědeček byl automobilový závodník a já, vnučka, jeho lásku k rychlým, silným autům podědila. Geny se mnou zmítaly v dětství tolik, že jsem toužila studovat vojenskou školu a pilotovat stíhačku. Nepropásla jsem žádnou, která se řítila vzduchem přes naše údolí, kde jsem vyrůstala, směrem k vojen

Pořád jsem byla soběstačná a plná energie. Po úrazu už to bylo horší, ale s hůlkou jsem si pomáhala. Dcera o mě měla strach, ale uklidňovala jsem ji. Pak jsem se ale přestěhovala. Naráz jsem byla poněkud osamělá. Mívala jsem kamarádky, ale v našem věku už je to trochu problematické. Dříve za mnou chodívala dcera skoro obden, teď jsme si ale mohly jenom telefonovat. To už není ono. Dcera mě přemlo

Šampóny, voňavky, mýdla a kartáče se už nevešly do koupelny. Patřily mému úzkostlivě čistotnému příteli, pro něhož bylo mytí a zkrášlování důležitější než chodit do práce. Přítele jsem si našla u kadeřníka. Chodil zásadně k dámskému, přestože hned přes ulici byl pánský salón. Ostatní ženské ho podezíraly, že je gay, ale nebyl. Měl jen chorobný strach z nečisty a infekce. Pánské holičství se mu zd

Radost vnoučatům měla přinést nová trampolína, kterou jsme postavili doprostřed zahrady. Skákání zlákalo i nás, prarodiče. Oba jsme skončili v nemocnici a po nás i zeť a dcera! Vnoučata se u nás nudila, přestože jsme se jim snažili při každé jejich návštěvě vymyslet nějaký smysluplný program. Jenže, to co bavilo kdysi naše děti, byla pro vnoučata jen a jen nuda. Desetiletý vnuk jen vyvracel oči

V nouzi člověk pozná přítele. Prodávala jsem kamarádce různé věci za přehnanou cenu. Špatné svědomí mě trápí dodnes. Když jsme se s Terezou potkaly v šesté třídě, vůbec jsem ji neměla ráda. Já seděla v první lavici, ona v poslední. Každá jsme měla kolem sebe jiný okruh přátel, já ty snaživé a pilné žáky, ona ty, které zajímal z učení nejvíc tělocvik. I když ji to ve škole nebavilo, přesto měla

Na zahradě jsem vykopala poklad, ale nechtělo se mi to někomu říkat. Vždyť můžu krásně zbohatnout. Život v paneláku byl pro mě požehnání. Dětství jsem totiž strávila ve zchátralém a hlavně studeném domku na vesnici. Museli jsme pořád šetřit a to i dřívím a uhlím na zátop. V zimě jsem spala ve svetru a v rukavicích. „Víš, co všechno to uhlí stojí?“ vyčítal mi otec a mamka jen mlčela. Když jsem se

Svoje blízké jsem velmi milovala, ale poté, co se mi ztratily zlaté šperky, jsem je všechny začala podezírat z krádeže. Bydlení na vesnici v malém domku se zahrádkou s sebou neslo mnoho radostí. Tou největší ale byla naše pětiletá vnučka Adélka, která nás mohla chodit denně navštěvovat, protože bydlela s rodiči hned přes ulici. Byla to taková malá treperenda, a rozumu už měla jako velká. Měla jse