Výstup na rozhlednu nebo lanovka, to pro mě byla vždycky smrt. Ten sžírající strach jsem ale nakonec dokázala překonat. Neuvěříte, jak!
Dodnes si pamatuji tu hrůzu, když mě manžel po svatbě nutil jezdit na hory. Copak svézt se po lyžích dolů, to bylo docela fajn. Úskalím pro mě byla ale cesta nahoru lanovkou. Vše bylo o to horší, že on nejraději jezdil na ty nejvyšší alpské štíty. Seděla jsem na sedačce a kečovitě svírala hůlky. Chvěla jsem se po celém těle a hlavou mi běžely ty nejhorší scénáře. Viděla jsem, jak se s tím vším utrhneme z lana a letíme do propasti pod námi na ostrá skaliska… Dlouho jsem musela vzdorovat, než jsme lyžování vyměnili za vyjížďky na kole. Jenomže moje fóbie mě pronásledovala dál…
Uvězněna nad řekou
Jednou jsem s manželem vyrazila na tradiční jarní pochod v podhůří Orlických hor. Byla zima, v údolích ještě ležel sníh, ale výšlap byl moc pěkný. Až do té doby, než jsme měli překonat místní říčku, která protékala menším kaňonem. Někteří ji na mělčině přeskákali po kamenech a ostatní ji jednosuše přešli po uzoučké lávce, která byla v poměrně velké, pro mě naprosto vražedné výšce. Tok překonali snad už všichni členové skupiny, jenom já jsem stále přešlapovala před lávkou… Manžel mě z druhé strany pobízel… A tak jsem sebrala všechnu odvahu a vykročila. Jenomže uprostřed lávky jsem se rozklepala. Nemohla jsem se posunout už ani o milimetr. I když jsem stála, měla jsem pocit, že padám do studené vody. Dlouhé minuty jsem strnule koukala na divokou ledovou bystřinu podemnou. Všichni už byli pryč. Myslela jsem, že tam zůstanu na věky. Nakonec pro mě musel manžel přijít a vzít mě do náruče. Dodnes nechápu, jak to na tak titěrné lávce svedl.
Zafungovalo charisma
Tenhle strašný zážitek mě ale donutil s tím něco udělat. Takhle to dál nejde. Musím to překonat, řekla jsem si. Zkusím léčbu šokem. Můj muž naopak holdoval adrenalinovým sportům a výšky byli jeho. Pravidelně chodil s kamarády na tandemové seskoky z letadla. A tak jsem zatnula zuby a hned následující sezónu jsem s ním na seskok vyrazila. Co vám budu povídat, těch dvacet minut, co jsem čekala na letišti, než jsem přišla na řadu, jsem strávila na záchodě. Když mě pak šněrovali do těch kšírů, na kterých jsem měla viset, rozklepaly se mi kolena. Je to tady, už nemůžu couvnout, blikla mi hlavou ta krutá skutečnost. Když si pak pro mě přišel můj instruktor a nastoupila jsem s ním do letadla, najednou ze mě všechno spadlo. Parašutysta, kterého mi přidělili, byl totiž neskutečně charismatický, pohledný, navíc sympaťák a svými fórky mě hned přivedl na jiné myšlenky. Když jsem nad mraky vyskakovala hlavou dolů z letadla, ani jsem nedutala. Nesmím se přeci před ním shodit, nemůžu dělat scény. Když jsme pak spolu plachtili už s otevřeným padákem nad krajinou, zjistila jsem, že je to vlastně krásné. A klidně bych si to dala znovu. Od té doby už jsem na tom s mými strachy mnohem líp. Snad mi manžel odpustí, že můj problém pomohl prolomit onen krasavec, kterého jsem si nechala jen jako vzpomínku.
Jana G. (49), Kolín
