Můj hodný pan obvodní doktor odešel do důchodu a místo něho nastoupila nesympatická mladá slečna. Chovala se jako puberťačka!
O tom, že můj moc hodný pan doktor bude odcházet do důchodu, jsem se dozvěděla přímo od něho. Měla jsme co dělat, abych se nerozplakala. Byl to on, koho napadlo, že trpím cukrovkou a právě on mi hodně pomohl. Lepšího lékaře jsem si prostě nemohla přát. Jenže, byl o dost starší než já a už hodně let přesluhoval. „To víte, také už mi zdraví neslouží jako dřív. Rád bych si trochu odpočinul a chodil na ryby!“ smál se vesele a na rozloučenou mi podal nějakou brožuru.
Místo léčby jsem se dočkala nadávek
Byl to seznam všech preventivních prohlídek, na které jsem měla nárok a které bych si také měla bedlivě hlídat. V tu chvíli jsem si pomyslela, že mi jeho nástupce určitě termíny pohlídá, ale můj pan doktor asi věděl víc, než já. „Tak co byste ráčila, dámo?“ ozvalo se hned při příští návštěvě ordinace. Za stolem seděla slečna v bílém a u pusy měla velkou růžovou bublinu. Žvýkala jako o závod a její vyjadřování bylo, mírně řečeno, dost podivné. Jako by přišla odněkud z nějaké nepovedené televizní veselohry. Jenže, mě moc do smíchu nebylo. „Jste tlustá, a dokud nezhubnete, nic pro vás nemohu udělat. I za tu cukrovku si můžete sama. Jo, prevence? Na tu zapomeňte. Nemáte nárok! Šetří se!“ vyštěkla, splaskla rukou bublinu, která se jí přilepila na horní ret. Naproti sedící sestřička jen zakroutila očima. I ona si myslela svoje. Lékařčino chování mě dost naštvalo.
Drzost jí nestačila
Při příští návštěvě jsem jí podala krabici. „Tady máte něco, abyste se nenudila!“ řekla jsem sarkasticky a odešla. Věnovala jsme jí krabici žvýkaček! Aby se chytla slečinka za nos. Jenže, tohle jemné napomenutí na ni nemělo vůbec žádný vliv. Byla ještě nepříjemnější než dřív. Manžel mi domlouval, abych změnila doktora, ale musela bych dojíždět do jiného města a to se mi nechtělo. Kdo by mě pořád vozil? Na příští návštěvu ordinace jsem se pečlivě připravila. Vypsala jsem termíny preventivních prohlídek a také zakoupila příručku o slušném chování. Chystala jsem se ji, té nezdvořačce hodit na hlavu! Ona se mi ale vysmála do očí. Prý termíny prohlídek jsou zastaralé a ona na svém chování nic měnit nebude. „Mám na rozdíl od vás diplom z vysoké. A čím jste vy, že mi tady kážete?“ zeptala se mě výsměšně a pro změnu, místo žvýkání, lízala obří lízátko. Takovou tu hůlku, jako od Santy!
Udání se mi vyplatilo
To byla poslední kapka. Hned z ordinace jsem se vydala do zdravotní pojišťovny a tam jim zatepla všechno vylíčila. Moc mi nevěřili, ale slíbili, než celou „záležitost“ prošetří. To jsem jim zase nevěřila já. Ale naštěstí jsem se mýlila. Nějaká úřednice se anonymně vypravila do ordinace té mojí doktorky. Měla také pěknou nadváhu a vyslechla si to samé, co já. Urazila se snad víc, než já. Když jsem otevřela dveře při další kontrole, nestačila jsem se divit. Za stolem seděl můj hodný pan doktor a usmíval se na mě jako měsíček. „Tak prý jste tady trochu intrikovala?“ zeptal se mě se smíchem a dodal: „Jsem moc rád. Z toho chytání ryb mě vzala záda, u vody je na mě už moc chladno a tady se alespoň topí!“
Kde skončila nevychovaná lékařka, nevím. Možná jí pojišťovna zaplatila nějaký kurz slušného chování!
Božena M. (59), Štětí
