Nejsme dokonalí a děláme spoustu chyb. Pokud si je dokážeme uvědomit, vždy je tu šance na nápravu. Dívám se na svého tátu, který ještě v osmdesáti letech dokáže hovořit pevným a silným hlasem s patra. A slova, která říká mě hřejí u srdce a vhánějí mi slzy do očí. Jsou to slova plná chvály, uznání a hrdosti. Jsou to slova o mně. O dceři, která má dnes promoci. O dceři, na kterou vždycky hrdý být n

Nebavilo nás slyšet věčné domluvy dětí i vnoučat, abychom na sebe byli manželem opatrní, chodili k lékaři a odstěhovali se do domova důchodců. Udělali jsme opak a vyrazili do světa! Sedmdesátka je zřejmě nějaké magické číslo. Alespoň ta naše narozeninová. S manželem jsme totiž skoro na den stejně staří a tak slavíme vždycky společně. Tentokrát ale byla oslava jiná. Taková napjatá a skoro smutná.

Strašný pohled se mi naskytl při nečekaném příchodu ze zaměstnání. Manžel jen v letních trenkách vycházel celý zpocený ze sousedčina bytu! Měla jsem toho právě dost. Už dlouho jsem podezírala manžela z nevěry, a nyní jsem viděla na vlastní oči, že právem. Dosud jsem doufala, že vše je jen výmysl mojí bujné fantazie. Vracela jsem z práce o dvě hodiny dřív. Šéf odletěl na svoji už několikátou dovol

Se spolužačkou jsme byly nejlepší kamarádky do té doby, než přišel ON. Každá jsme ho chtěla pro sebe za každou cenu. S Jiřinou jsme se znaly od školky a ve škole spolu seděly v jedné lavici. Svěřovaly jsme si svá trápení i své radosti, chodily spolu na tanec, snily o tom, jak si založíme hudební skupinu a budeme slavné. Nevynechaly jsme jedinou příležitost, jak se někde předvést. Dokonce jsme s d

Moc jsem se chtěla podívat po padesáti letech do domu své babičky a navštívit místa z dětství. Přišla jsem tím ale jen o své krásné představy. Nikdy bych nevěřila, jak moc odlišně vnímá dítě realitu. Všechno bylo v mých vzpomínkách mnohem větší a krásnější, než tomu bylo doopravdy. Vyprávěla jsem svým dětem i vnoučatům o tom, jak velký byl dvorek u babiččina domku, jak rozsáhlá zahrada se sadem

V soukromém životě byla Monika dlouhodobě nešťastná, a tak se upnula na předpověď. Nic se nesplnilo, osud jsme musely vzít do svých rukou my. Kolegyně Monika byla vždycky tak trochu podivín. V práci téměř nepromluvila slovo, často její ústní projev za celý den spočíval pouze v pozdravu ráno a pak odpoledne, když odcházela. Do našich ženských debat, se nikdy nezapojovala, neřešila s námi recepty,

Život někdy přináší zajímavé náhody, které by předem jen těžko někdo naplánoval. Pocházím z menší vesnice. Vyrůstala jsem ve šťastné rodině společně s mladší sestrou Martinou. Naše cesty byly vždycky nějak provázané, až jsme se tomu občas samy divily. A velice podobný průběh měla i dlouhá manželství nás obou. Zachránil mě bývalý spolužák V mládí jsem si dlouho nemohla najít toho pravého partner

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou jako poslední z pěti dětí. Na střední škole v Liberci jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká. Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě

Celé se to začalo nástupem do nového zaměstnání. Chtěla jsem se cítit sebevědomě a přitažlivě. Svoji kariéru jsem začala budovat přes nový šatník. Oblečení, které jsem měla do té doby, se mi zdálo nemoderní a opotřebované. Proto jsem v den své první výplaty rychle utíkala do nejbližšího obchodu utratit vydělané peníze. když jsem večer přišla šťastná ověšená taškami domů, můj přítel dostal šok.

Pokoušet se skoncovat s kouřením a dalšími zlozvyky, jsem považovala za zbytečné. Říkala jsem si, že přece na něco člověk umřít musí! Až úraz mě změnil, i když nedobrovolně. Dát si pořádně silné kafíčko a k tomu pár cigaret pro mě bylo nad všechny požitky světa. Bez této malé vášně bych si den ani neuměla představit! Dokázala jsem ušetřit na všem, ale na moje cigárka mi nesměl nikdo sáhnout! Neza