O svatbě ve velkém stylu jsem snila celé roky. Když jsem se konečně dočkala, zmocnil se mě strach. Jediným řešením byl útěk!
S přítelem jsem žila už dlouhých sedm let. Za ty roky jsem ho poznala dokonale. Jako každý měl nějaké ty mouchy a drobné chybičky, jenže, kdo je nemá! Kladné vlastnosti ale vždycky převážily.
Radost jen na chvíli
„Ráda bych si tě vzala, Viléme,“ nadhodila jsem občas. Můj zdrženlivý Vilém jen mlčel. Právě ta jeho pasivita a váhavost byla jeho největší moucha. Tedy špatná vlastnost. V duchu jsem se naučila přeříkávat text kdysi hodně známé písničky: Můj Vilém peče housky. Bylo to vždycky, jako by se na něčem zaseknul a pekl a pekl a pekl…Jednou měl asi slabou chvilku, protože z ničeho nic přinesl z balkónu kytici růží, ztěžka pokleknul a požádal mě o ruku! Byla jsem z toho nečekaného gesta úplně v šoku. V první chvíli jsem nedokázala ani odpovědět. Samozřejmě, že jsem si ho chtěla vzít! Vždyť to bylo moje dlouholeté největší přání! Jenže, moc dlouho jsem se neradovala. Začaly totiž dohady o veselce. „Vezmeme se v kostele, jinak to ani nejde. Jen před Bohem je slib platný!“ tvrdil a já se podivila. Můj Vilém a věřící? Nikdy o tom nepadla ani zmínka.
Na můj názor se mě neptal
O pár dnů později vyšlo najevo, že mu ten rádoby úžasný nápad vnukla jeho sestra. Nesnášela jsem ji. Byla namyšlená a povýšená. Stále se jí na mě něco nezdálo. Vilém měl vysokou školu a já byla jen vyučená. Prostě jsem jí nebyla dost dobrá! „V kostele? A proč, co si vezmu na sebe?“ ptala jsem se rozčarovaně, ale Vilém už měl jasno. Kostel, hostina v drahém hotelu a skoro sto hostů!“
Nevěřila jsem svým uším. Z pozvaných jsem znala sotva deset lidí, ti všichni byli příbuzní a známí jeho rodiny. A to neměl Vilém děti! „A kolik ta legrace bude stát?“ špitla jsem. Bylo mi líto, že vše rozhodl za mě a neporadil se. Měla to snad být i moje svatba, ne jen jeho! „Nedělej si starosti. Prodáme naši zahrádku, stejně tam nerad chodím!“ odpověděl jakoby nic. To už na mě bylo moc. Zařvala jsem, že to nikdy, bouchla dveřmi a utekla. K sousedce. Pro radu. A na kafe.
Protivilo se mi všechno
Vrátila jsem se až po půlnoci. V každé noze jsem měla litr vínka a vše viděla jasně. Mimo zahrádky Vilémovi všechno povolím. Hlavně, když si mě konečně vezme! Svatba ve velkém stylu se blížila. Nechala jsem si ušít smetanově bílý kostýmek. Stál snad celý majlant! Byl krásný, což o to, ale já ho nemohla ani vidět, jak mi byl protivný. I kytice byla nehorázně drahá. Co bych dala za obyčejné letní šaty a pár kopretin, nebo tak něco. Viděla jsem to kdysi ve filmu a moc mě to nadchlo. Jenže Vilém byl prostě Vilém. Ráno, v den obřadu, jsem vstala s hlavou jako vědro. Do mozku mi ťukalo snad tisíc kladívek. Úzkostí jsem nemohla ani polknout. Modré kruhy pod očima už byly tím posledním, co mi dodalo na náladě. Špatné náladě, to je jasné. Kostel byl nádherně vyzdobený a já kráčela pomalým krokem k oltáři. Vedl mě Vilémův bratr, stejně jako jeho sestra, nepříjemný a povýšený.
Vzala jsem nohy na ramena
„Taky jsi mohla trochu zhubnout,“ ucedil koutkem úst a popadl mě za loket. Svatebčané mě pozorovali ostřížím zrakem a mně se z vůně kadidla, či čehosi, zvedal žaludek. Zachytila jsem soustrastný pohled syna. Jako by se mě němě ptal, co to dělám! Nohy jsem měla snad z olova. Bolel mě každý krok! Vilém už stál u oltáře. Slušelo mu to, ale mě v tu chvíli připadal cizí. Jako bych si měla vzít někoho, koho vlastně vůbec neznám. „Máš to zapotřebí?“ ozval se nějaký hlásek v mojí hlavě. Byl tak skutečný, že jsem se otočila. Myslela jsem v tu chvíli, že za mnou někdo stojí a našeptává mi. Nikdo ale za mnou nebyl. Byla jsem sama mezi mnoha, ne moc přátelsky naladěnými, lidmi. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Ani neplánovala. Vytrhla jsem se švagrovi, budoucímu švagrovi, ze sevření a otočila se směrem k východu. Utíkala jsem pryč!
Svatba bude po mém
Nohy byly najednou lehké. Vratké podpatky mě nijak nebrzdily. Utíkala jsem tak rychle, jak mi dech dovolil. Před kostelem jsem se nadechla. Pocítila jsem úlevu. Štěstí. Vysvobození! Zamávala jsem na taxi, které jelo náhodou okolo. Je to zvláštní, ale taxíkem jsem nikdy nejela. Tentokrát jsem se nechala dovézt až domů. Strhla ze sebe kostým a oblékla svoje oprané džíny. Zavolala synovi. Jeli jsme spolu na výlet. Vzal mě do mých milovaných Krkonoš. Stres jsem během dvou dnů vychodila na túrách. Předpokládala jsem, že až se vrátím domů, bude Vilém pryč. Nebo alespoň hodně naštvaný. On byl ale jako mílius. Prý mu to všechno došlo! „Neměl jsem tě nutit. Odpusť mi!“ prosil a já to ráda udělala. Plánujeme svatbu. V létě. Někde na horách a s kytkou kopretin!
Gábina M. (56), Kopřivnice
