To, že se slušnost už moc nenosí, ještě neznamená, že tomu podlehnu. Rodiče mi slušnost vštěpovali odmala a já už se bez ní neobejdu. Když po mně někdo něco chce, nejlepší je prosba. Pokud je k tomu ještě úsměv nebo aspoň jeho náznak, jsem ochotná to přání splnit do roztrhání těla. Prostě, kdo ví, jak na mě, ten má vyhráno. Má to sice své úskalí, ale zase to není takové riziko, že by mě někdo c

O pět let starší a o dvacet kilo tlustší. Dělá oči na mého muže a jemu se to líbí! Začala jsem žárlit a pomlouvat ji. Nebylo to nic platné. Když se přistěhovala na naše patro, myslela jsem, že je to taková trochu slabomyslná osoba. Nic ve zlém, ale četla jen reklamní letáky a háčkovala. Samé dečky, o které nikdo nestál! Cpala se vším možným Nejhorší na tom bylo, že postupně podělila celý

Robert byl můj kamarád od školy. Nikdy by mě nenapadlo, že mě s naší spolužačkou tak ošklivě zneužije. Dodnes to nemohu pochopit. Se spolužáky ze základní školy jsem nebyla moc v kontaktu. Jen s Robertem. Šli jsme spolu i na střední a na vysokou. Prožívali jsme spolu naše lásky, manželství, narození dětí. Nebyli jsme sice nejlepší kamarádi, nevídali jsme se každý den, týden, třeba i měsíc, ale

Když mi bylo nejhůř a ležela jsem v nemocnici s děsivou diagnózou, manžel za mnou ani jednou nepřišel. Přestěhoval se k jiné. Smrt na jazyku. Tak se mohla jmenovat moje diagnóza, i když se jmenovala jinak. Netušila jsem, zda se z nemocnice vrátím domů. Můj čas se najednou měřil jinak. Každá minuta měla cenu zlata, za hodiny by bylo záhodno platit růžovými diamanty. Dívala jsem se z okna, jak ví

S budoucím manželem jsem se před mnoha lety setkala na netradičním místě. Zdá se, že hřbitovy nejsou vždy tak pochmurné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lidé se se svými láskami seznamují na nejrůznějších místech, ve školách, v parcích, v barech, v zaměstnání, ve vlacích a co já vím, kde ještě. Hřbitov by jako místo seznámení uvedl málokdo. Těžko tomu uvěřit, ale se svým budoucím manželem

V naší rodině se nikdy necestovalo a já byla obětí filozofie svých předků. Na každém kroku totiž mohlo číhat obrovské nebezpečí! Moje maminka a tatínek vyrostli ve vesnicích, které spolu sousedily. Jejich rody tam žily od nepaměti a nikdo neměl v plánu přesídlovat někam do velkoměsta. Všem bylo v malé vísce dobře a představa cestování je děsila. Babička vyprávěla o svém strýci, který se kdys

Z naší vesnice lidé utíkali, ale já jsem zůstala. Když pak umřela moje maminka, cítila jsem se osamělá. Ne nadarmo se říká, že krásné holky to nemají jednoduché, protože se jich kluci bojí. Jsem toho zářným příkladem. Když mi bylo osmnáct, vypadala jsem jako princezna Zlatovláska. Četla jsem tlusté romány o lásce, snila a čekala na prince. Žádný nepřišel. Doneslo se ke mně, že mají ze mě strach

Milá, usměvavá a skromná. Ve svých čtyřiceti vypadala stále jako holčička. Syn ji miloval a my ji měli s manželem moc rádi. Nemohla jsem uvěřit, když jsem ji přistihla, že krade! Neviděla mě, a já ji pozorovala na konci předsíně. Její obraz v zrcadle. Skloněná nad mojí kabelkou, kterou jsem se nikdy neobtěžovala nikam schovávat. Prostě jsem přišla odněkud zvenčí a kabelku odložila na takový úzk

Čím víc si člověka pustíte k tělu, tím větší bolest může přijít, když něco selže. Něco o tom vím. S Magdou jsme se potkaly na jednom školení. Už je to více než 20 let. Měly jsme hodně společného, kromě profese jsme vychovávaly podobně staré děti. Padly jsme si do oka, takže jsme se často vídaly, jezdily jsme na výlety i s dětmi. Vzájemně jsme si dělaly vrby, bylo skvělé se někomu vyzpovídat ze

Měla jsem letitou kamarádku, znaly jsme se snad čtvrt století. Nikdy bych nečekala, že zrovna ona by mi mohla něco takového udělat! Pracovaly jsme spolu. Já byla její nadřízená. Naučily jsme se oddělovat práci od přátelství a všechno fungovalo. Jiřina byla vždycky pracovitá a obětavá a já byla šťastná, že mám pod sebou někoho, na koho se mohu stoprocentně spolehnout. Když bylo třeba, neváhala z