Nedávno diagnostikovali mé milované sestře Marii rakovinu, a i když lékaři dělají, co mohou, vím, že čas, který nám zbývá, se už bohužel krátí. Když sedím u její postele v nemocnici, vracejí se mi vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožily. V těch chvílích mi tečou po tvářích slzy jako hrachy, i když vím, že bych teď měla být ta silná sestra... Byla jsem ta důležitá Marie je o pět let ml

Koupili jsme dům i s kocourem. Měl se u nás jako v bavlnce. Když přišel jeho čas, překonal sám sebe a svůj strach, abych ho ještě naposledy pohladila. S novým domkem, který jsme si koupili, jsme „zdědili“ i malého kocourka Macíka. Původní majitelé nám řekli, že tady kocour žije už řadu let a jen stěží by si zvykal na jiné prostředí. Je velmi skromný – vděčný za svůj koutek v komoře na nářadí, p

S Liborem ze sousedství jsme vedle sebe vyrůstali. Zdálo se, že se naše dětské přátelství změní v celoživotní lásku. Můj nejlepší kamarád a moje nejlepší kamarádka. Kdysi dávno jsem prožila drama, které bolelo, jako bych si rozřezala ruce o střepy rozbité vázy. Proč se to muselo stát? Libor byl můj nejlepší kamarád, ale věděla jsem a doufala, že i on to chápe, že se z našeho přátelství časem vy

Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Jak jsme obě dospěly a neztratily se

I když se mi po rozvodu dost ulevilo a byla jsem ráda, že už děti nemusí poslouchat naše hádky, zpětně si říkám, že jsem možná udělala chybu. Exmanžel se totiž po rozvodu velice rychle oklepal a našel si novou ženu. Ta navíc po několika měsících otěhotněla. Nechápala jsem to. Místo toho, aby se zaměřil na to, aby děti po rozvodu trpěly co nejméně, začal znovu a jinde. Navíc ve svých pětapadesát

Začala si první, já jsem jí to vrátila, ale pak jsem se bála o život. Raději jsem se odstěhovala. Když jsem bydlela ve svém prvním pronájmu, bylo to v domě, kde se moc neřešil noční klid. A já byla ráda, protože jsem byla mladá a nevadilo mi, když se lidé baví. Své zvyky jsem si přenesla i do dalšího nájmu, kde už ale sousedé tak shovívaví nebyli. Respektive jedna sousedka. Jednoho sobotního ve

S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok. Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali. Nemusela jsem se starat, kam složím hlavu. Všechno je

Za dávných, krásných gymnaziálních časů jsem se potají zamilovala do spolužáka Vladimíra. Pokukovali jsme po sobě, ale nic víc. Hrozně moc se mi líbil jeden spolužák, byla jsem do něj tajně zamilovaná. Jenomže jsem byla ostýchavá, nikdy v životě bych mu to neřekla, v šestnácti už vůbec ne. Nejspíš jsem po něm pokukovala, a tak po mně rovněž občas pošilhával. Bylo nám šestnáct, byli jsme ještě d

Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje

Celá naše rodina byla vždy považována za slušnou, poctivou a pracující. Jenže pak stačily geny někoho jiného. Narodil se synovec a je to peklo. Měli jsme pevné zázemí, starali se o sebe navzájem a snažili se žít tak, abychom nikomu neubližovali, naopak spíš jsme pomáhali. Jenže všechno se začalo komplikovat, když si moje sestřenice Klára našla muže, který do naší rodiny nepatřil. I když se pak