Píše se mi to těžko, ale musím. Právě jsem pochovala svoji nejlepší kamarádku Blanku. Nezemřela. Jen jsem ji pochovala zaživa. Seznámily jsme se před osmnácti lety na kurzu keramiky. Já byla příliš brzy ovdovělá a sama, ona rozvedená, protože prý také nemohla mít děti a manžel po nich moc toužil, našel si tedy jinou. Od té doby jsme byly nerozlučné. Každý čtvrtek keramika, pak káva u mě nebo u

Už mi pomalu táhne na osmdesát, ale ani po letech se nemohu vyrovnat s největší zradou, co mě v životě potkala. Od mala žiju v paneláku na Jižním Městě. A tady jsem také potkala Evu, která se tak na celý život stala mojí nejlepší přítelkyní a jak jsem si i myslela i nejbližším člověkem. Užívaly jsme si života Seznámily jsme se, když nám oběma bylo dvacet. Pracovaly jsme obě v továrně na Ž

Rodina má být pevný základ všeho, jenže co se stane, když ty nejdůležitější kořeny vůbec nepoznáte už od svého dětství? Přesně to byl můj příběh, a právě tehdy se začala odvíjet moje životní tragédie. Jde to se mnou celý život, pořád to ve mně je. Je mi 81 let a stále mě bolí, že jsem tolik let prožila v trápení. Přitom by někdy stačilo být odolnější a tvrdší. Jenže člověk sbírá zkušenosti poma

Když dědeček zemřel, nemohli jsme nechat naši babičku samotnou. Pořídili jsme jí domácího mazlíčka ‒ andulku. Moc si spolu rozuměly – až přišel osudný silvestr! Dědeček a babička se milovali celý život, vždycky říkali, že si byli souzeni. S obdivem jsme to jako děti poslouchali a říkali si, že taky chceme zažít takovou velkou lásku. Jenže se to nikomu nepovedlo. Nevím, jestli taková láska exist

Ztratila jsem matku, když jsem byla ještě malá. Lásku jsem poté už u nikoho nenašla. Nikdo mě neměl rád jako maminka. Bylo mi teprve pět let, když máma zemřela. Vzpomínky na ni jsou matné, jako by byly zalité šedým světlem, ale přesto vím, jaká byla. Jemná, laskavá, vytvářela domov, ve kterém jsem se nebála. A milovala mne. To jsem vnímala. Najednou zmizela a já zůstala jen s otcem, na kterého

Byly jsme celý život jen dvě. Já a moje dcera Adéla. Bez jejího otce, bez jakékoli jiné opory. A ona tu není. Jednoho odpoledne odešla na trénink gymnastiky. Ten den jsem čekala, že se vrátí jako obvykle. Zavolali mi, že při tréninku spadla z výšky přímo na hlavu a krátce ztratila vědomí. V nemocnici jsem našla Adélu bledou, nehybnou, s přístroji připojenými k jejímu drobnému tělu. Půl roku

Bylo mi téměř čtyřicet, když jsem poprvé potkala Radoslava. Osamělost už pro mě byla samozřejmostí. Nečekala jsem už nic velkého, jen osamělý zbytek života. A přesto, najednou přišel on. Radoslav byl vdovec a staral se o své dvě děti, Markétu a Vítka. Když jsem je poprvé viděla, cítila jsem spíš zodpovědnost než nejistotu. A domnívala jsem se, že vzájemné sympatie byly skutečné. Po Radkově smrt

S mým manželem Karlem žiju celý svůj dospělý život a byla jsem si jistá, že už není nic, co bych o něm nevěděla. Že mě na něm nemůže nic překvapit. SKarlem jsme se znali od dětství. Chodit jsme spolu začali hned po maturitě a brali se, když jsme oba oslavili dvacetiny. Znám ho jako své boty, včetně jeho nepochopitelného zlozvyku schovávat si ponožky pod polštář, který jsem ho za desítky let neo

V našem domě mě všichni znají. A nikdo se se mnou nechce bavit. Ani se jim nedivím. Jedné sousedce jsem zničila život, a ani nevím proč. Když jsem se sem nastěhovala s manželem a malou dcerou, barák byl nový, všichni se zdravili, nosili si koláče. Já jsem byla mladá, hezká, měla jsem čas a povídala si se sousedkami. „Viděla jsi, jak paní Nováková chodí v noci ven? Určitě má milence.“ Smály j

Naposledy jsem se se zradou setkala, když už jsem si myslela, že mě život naučil všechno, co se naučit dá, ale pletla jsem se. Byla jsem přesvědčená, že lidi kolem sebe znám. Marie byla moje kamarádka od mládí, téměř duchovní sestra. Sdílely jsme vše, od radosti po smutné stránky života. Naše svatby, pohřby rodičů, výchovu dětí a vůbec všechny ty malé okamžiky života. Svěřovala jsem jí své m