Byla jsem holčička sotva desetiletá. Chodila jsem do školy tři kilometry pěšky, a vždy jsem se na milovanou paní učitelku moc těšila. Vyrůstala jsem na samotě, do školy jsem to měla tři kilometry horskými cestičkami, v zimě zavátými. Byly to krásné časy. Často si vzpomenu na naši paní učitelku. Byla to stará dáma, nekonečně laskavá, učit malé děti pro ni bylo smyslem života. Vštípila nám lás

Cožpak se někdo může divit, že jsem zahořkla? Jak by mohla být neprovdaná, opuštěná ženská s dítětem šťastná? Zamračená osoba, zlá jako saň. Vsadila bych se, že tak mě vnímá okolí. A taky nepřející, zahořklá a lakomá. Jenomže co vědí spokojení lidé o nešťastných duších, kterým ani nezbude nic jiného než obléknout si masku nepřístupné babizny? Ať mě radši pomlouvají a nenávidí, všechno je lep

Být matkou samoživitelkou a mít pět dětí je peklo. Bylo to nad moje síly, u okolí jsem ale pochopení neměla – máš, co jsi chtěla! Bylo mi devatenáct, když jsem se musela vdávat, na cestě byl nejstarší Petřík. S Jurajem, mým manželem, jsem se znala jen pár měsíců. „Rodina má být velká,“ vykřikoval neustále. Dva roky po Petrovi přišla na svět Janička. Po ní Hanička. V pětadvaceti jsem měla tři

Závist je hrozná a někdy dožene lidi k činům, které byste od nich vůbec nečekali. Mnohem víc než samotné následky tohoto jednání ale bolí ta zrada a zklamání. Už mi zbývalo zabalit jen pár posledních věcí. Fotografie dětí, pracovní kalendář… Ten ale vlastně teď už nebudu potřebovat. Přestože ho mám hustě popsaný různými pracovními úkoly a schůzkami. Jenže už nikam nepůjdu. Dnes ve firmě konč

Máma se jednoho dne vrátila z práce a zářila jako hvězda. Takovou kytici, jakou šťastně svírala v náručí, jsem v životě neviděla. Je moje máma šťastná? Bála jsem se, že nijak zvlášť. Vychovávala mě sama a ani se nikdy nevdala, táta utekl krátce po mém narození. Jestli potom s někým chodila, nebo nechodila, nemám tušení, pokud ano, dokázala to přede mnou dokonale utajit. Ale asi to nebylo nic

Každý měl ve škole určitě svou oblíbenou učitelku a pak tu, kterou nemohl vystát ani v důchodu. Janička patřila mezi nejmilovanější nás všech. Nejlepší učitelky jsou na prvním stupni, o tom jsem přesvědčená. Ta naše se jmenovala Jana a my jsme jí říkali Janička Kytička. Měla pro každého úsměv a vlídné slovo. Dokázala pohladit dětskou duši, a tak jí miloval i ten největší grázl ze třídy. I po le

Je vám něco málo přes padesát a váš život náhle začíná od nuly. Dovedete si něco takového představit? Nám se to ale doopravdy stalo. Sestřenice Zdena vytáhla ze šuplíku další krabici. „Tak tady je několik fotek z dovolené v Bulharsku. Pamatuješ si, jak jsme se tam obě zamilovaly do toho plavčíka?“ Jak bych si nepamatovala. Ještě dlouho jsme si dopisovali a já měla jeho fotografie vystavené ve s

Po mnoha letech jsem se konečně zase zamilovala. Bohužel mě s novou láskou zastihla i vážná diagnóza. Pavel sedí nad talířem svíčkové a spokojeně se usmívá. Na tom, že láska prochází žaludkem, asi doopravdy něco bude. Někdy mám totiž pocit, že právě mé kuchařské umění je to, co na mně Pavel obdivuje ze všeho nejvíc. Já ho ale miluji takového, jaký je. I když jsem si už myslela, že takový nával

Život jsem promarnila s nesprávným mužem. Člověk se může snažit, jak chce, se špatným partnerem šťastnou rodinu nevybudujete! Chtěla jsem najít hodného a chápavého muže a s ním si pořídit velkou rodinu. A našla jsem ho. Jmenoval se Martin. Naše svatba byla romantická − bílé krajky a růžičky. První roky jsem se cítila šťastná. Vše se ale muselo podřídit mému muži. Staral se o nás a byl stále

Dobro nebývá vždy odměněno dobrem. Ale to samotné zklamání, že vůbec k něčemu takovému došlo, je mnohem horší než to, co se mi stalo. Stojíme proti sobě, dělí nás pouze jedna řada lavic v soudní síni. Eda má na rukou želízka, já visím na berlích. Uhýbá pohledem, klopí hlavu. Chtěla bych, aby se mi podíval zpříma do očí, abych v nich mohla hledat odpověď na mou otázku, která zůstane asi navždy n