Když jsem se rozvedla, myslela jsem, že vše zlé je za mnou a čeká mě zbrusu nový a krásný život. Možná to tak mohlo být, kdybych si nevybrala za partnera muže své kamarádky!
Ztratila jsem skoro dvacet let s mužem, který za to naprosto nestál. Mé manželství s Jardou bylo naprosto marné ve všech ohledech. Když řeknu, že to byl sobec a děvkař první třídy, myslím si, že jsem ještě slušná.
Jeho zálety a románky jsem opakovaně omlouvala. A to především kvůli dětem, kterým jsem nechtěla brát tátu. Pořád jsem si vlastně něco namlouvala. Nakonec jsem se ale rozhodla rozvést.
Pomohla mi šéfka
Byla to neskutečná úleva. Jarda pro mě byl totiž neskutečná přítěž, kterou jsem za sebou dobrovolně táhla. Po rozvodu jsem si udělala ve svém životě pořádný úklid. Jedině tak může člověk začít znovu. Dost mi k tomu pomohla moje práce. Mám v ní úžasný kolektiv. Za velikou psychickou podporu vděčím své šéfové Mirce.
V posledních letech se z nás staly kamarádky. Není to klasický vztah šéfová versus podřízená. Po pracovní době jsme spolu chodily na kávičku nebo na něco ostřejšího. Na jednom firemní večírku se mi udělalo špatně a Mirka zavolala svému manželovi, aby přijel a zavezl mě domů.
Pozval mě na kávu
Tehdy jsem Romana viděla poprvé. I když byl o patnáct let starší než já, vypadal víc než dobře. Ještě více mě ale zaujalo, kolik toho máme společného. Jsem vášnivá čtenářka detektivek, a ještě jsem se nebavila s někým, kdo by to měl stejně. Ta hodina, kterou jsem s Romanem strávila v autě, byla jedna z těch nejlepších za poslední roky.
V jeho přítomnosti jsem rychle vystřízlivěla. Když mi od něj za pár dní přišla zpráva, zůstala jsem trochu v šoku. „Vždyť je to manžel mojí šéfové,“ lamentovala jsem nad mobilem. Chuť a touha znovu se s ním setkat ale byly silnější. Zašli jsme společně do antikvariátu, kde mi ukazoval prvotřídní detektivky.
Zamilovanost mě prozradila
Poté mě pozval na čaj a celé hodiny jsme si povídali. Další setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednoho dne mi došlo, že je v tom něco víc. Mirka se mě totiž zeptala, jestli náhodou nejsem zamilovaná. „Veroniko, ty nám jen kveteš. Kdo je ten šťastlivec?“ obrátila se na mě. Slušně jsem se zapotila.
Mlžila jsem, co to šlo, abych se neprozradila. Po třech měsících tajných schůzek se mi Roman vyznal.„Mám tě moc rád. Jsi jiná než moje žena. Jsi lidská, posloucháš mě. Chtěl bych náš vztah posunout o kousek dál,“ řekl a políbil mě. V hlavě mi svítilo rudé světlo, které říkalo – to nesmíš. S Romanem jsem se ale vyspala a nelituji toho.
Co jí mám říci?
Teď ovšem čelím horším potížím, než jsou jen výčitky svědomí, že jsem svedla muže své kamarádky. Mirka se mi totiž svěřila se svým podezřením. Domnívá se, že Roman někoho má. Do očí jsem jí tvrdila, že určitě ne. Že je přece ta nejlepší manželka. „Moc ti děkuji, Veru, jsi opravdu má nejlepší kamarádka,“ tiskla mi upřímně ruku, a mně bylo hrozně.
Nechci jí ubližovat a vím, že ani Roman ne. Co ale s tím? I já chci urvat kousek toho štěstí pro sebe. S Romanem jsme se zatím otevřeně nebavili o tom, co s námi a Mirkou bude dál. Bojím se zeptat… A tak pořád své kamarádce lžu, třebaže vidím, že se trápí čím dál víc.
Veronika T. (52), Most
