Jsou chyby v životě, které v nějakém „pomatení mysli“ uděláte a už je nelze vzít zpět. Zejména když s jejich nápravou dlouho váháte. Tak jako já.
Vnučka mé sestry se na mě dlouze dívá a mně se doslova dělá mdlo a špatně od žaludku. Vím, že to její odmítavé gesto i přísný pronikavý pohled znamená naprosté pohrdání. Nic jiného si asi nezasloužím, ale ta „zaťatost“ přece byla oboustranná!
Moc jsem na ni žárlila
Když se narodila moje sestra Eliška, nejprve jsem skákala radostí. Roztomilé miminko mi připadalo jako trochu větší panenka, se kterou si budu hrát a starat se o ni. Jenže všechno bylo nakonec docela jinak.
Z krásné panenky se stal řvoucí uzlík, který mě budil noc co noc. Stejně jako zbytek rodiny. Přesto se na Elišku nikdo nezlobil. Všichni a všechno se doma točilo jen kolem ní. Cítila jsem se hrozně odstrčená, sama a hrozně jsem na sestru žárlila.
Stále jsem s ní soutěžila
A tak se z nás dvou stávaly pomalu, ale jistě rivalky, soupeřící o přízeň rodičů. Alespoň tak jsem si to já zpočátku představovala. Ovšem jen do doby, než jsem si uvědomila, že Eliška se mnou nesoupeří, protože to nepotřebuje. Ona byla s láskou rodičů vůči ní spokojená. Ona jí měla prostě dostatek.
Neochota ke kompromisu
Dospěly jsme a naše napjaté vztahy se k lepšímu rozhodně nezměnily. Elišce šla neustále karta a ona byla ve všem úspěšnější. Vystudovala, vdala se, měla skvělou rodinu. Mně se lepila smůla na paty. Školu jsem přerušila, když jsem otěhotněla.
Otec mé dcery si mě nikdy nevzal a brzy jsme se rozešli. Také dcera se mi nijak zvlášť nepovedla a naše kontakty jsou dodnes dost omezené. Dokud žili rodiče, měla jsem stále „na talíři“, jak si Eliška krásně zařídila život a jak já jsem nemožná.
Měla to promyšlené
Když maminka onemocněla a začalo to být vážné, pozvala si nás se sestrou. Měla přesnou představu, co by si každá z nás po její smrti měla vzít. Elišce, kromě jiného, odkázala starožitné hodiny.
Máma i já jsme věděly, jak je Eliška miluje. Už jako malá dokázala dlouho stát a pozorovat pravidelný pohyb kyvadla a poslouchat pravidelný tikot hodin. Mě to naopak znervózňovalo a o takový dar jsem rozhodně nestála.
Byla jsem tam první
Když maminka ležela v nemocnici, poslala mě domů pro nějaké věci. Všichni jsme věděli, že je konec. A tak, když jsem přišla do jejího bytu, mě popadla ďábelská myšlenka. Odnesla jsem ty hodiny a doma je schovala do sklepa.
Když si pak pro ně Eliška po mámině smrti přišla, tvrdila jsem, že o jejich zmizení nic nevím. Obě jsme věděly, že to není pravda. Elišky se to hodně dotklo a přestaly jsme se stýkat.
Tohle jsem nevěděla
Uběhlo několik let, sestra s rodinou se odstěhovala a já o ní nic nevěděla. Byla jsem sama, moje dcera o mě zájem neměla, zestárla jsem a nezadržitelně se blížil důchod. Začalo mě trápit svědomí, kvůli mé sestře.
Vypravila jsem se proto za ní i s hodinami. Netušila jsem, že před rokem umřela. Ani to, že už má velkou vnučku, která o mně od své mámy, mé neteře, v životě neslyšela nic dobrého. Proto mi teď vlastně za celou rodinu řekla, že o mé hodiny ani o mě nestojí.
Zuzana L. (64), Děčín
