Na dětství vzpomínám nerada, neměla jsem ho totiž takové veselé, jako moji spolužáci. V naší rodině byla otcem moje matka. Hodně věcí jí nedokážu odpustit a jsem ráda, že je to pryč.

Jsem jedináček a často jsem slýchávala, že i vytoužené dítě. To se odrazilo v tom, že především moje máma, která byla hodně dominatní typ, si mě chtěla přizpůsobit k obrazu svému.

Živila se jako sportovní trenérka a už od útlého dětství mě nutila snad ke všem sportům. A jak to tak bývá, když někoho do nečeho tlačíte, začne to nesnášet.

To stejné se stalo i v mém případě. Musela jsem chodit běhat. Chtěla, abych závodně šplhala, hrála závodně míčové hry atd. Mně to ale nešlo, byla jsem pomalá, každý mě předběhl.

Na tělocviku se mi spolužáci vysmívali, že nedokážu vylézt po tyči a nejapné poznámky jsem samozřejmě slyšela ten stejný den, i po příchodu domů.

Jsi nemožná

„Jak je proboha možné, že jsi tak příšerná na sport, jsi moje dcera!“ nadávala vždy matka. Jednoho dne se rozhodla, že ve své sportovní výchově ještě více přitvrdí. Brala mě povinně na tréninky se studenty a já tam cvičila také.

Když jsem běhala po hřišti matka křičela: „jsi dřevo, pohni zadkem!“ A doslova se začala opovržlivě smát.

A když to dělá trenérka, můžou přece všichni. Ostatní, kteří už na mě koukali z cíle, se smáli, že jsem toho po matce moc nezdědila. Nejvíc jsem si užívala volné chvíle, kdy jsem se s kamarády, kteří neměli tak přísnou domácí výchovu, byla venku.

Záviděla jsem jim, že mají rodiče úplně na pohodu a já začala svou matku nesnášet čím dál tím víc.

Půjdeš tam!

Největší šok pro mě byl, když mi matka na konci čtvrté třídy řekla, že se mnou bude minimálně obden trénovat běh, skoky o tyči a podobně, protože mě přihlásí na druhý stupeň na sportovní školu. Plakala jsem, že nechci, protože to neumím a nesnáším to.

Matka mi dala facku, abych se vzpamatovala a začala se sebou něco dělat. Navíc nesnášela sebelítost. Pamatuju si, jak jsem se modlila, aby pátá třída byla nekonečná a já na novou školu nemusela přestupovat.

Tréniky s mojí matkou se prostě nedaly vydržet a já se rozhodla, že uteču z domova.

Nechcete mě adoptovat?

Když jsem chodila na návštěvu ke své nejlepší kamarádce Veronice, pokaždé jsem se jí ptala, jestli by mě její mamka neadoptovala. Představovaly jsme si, jaké by to bylo, kdybychom byly sestry.

Ona byla také jedináček, a tak se jí tento nápad líbil. Bohužel, její skvělá maminka to vzala jako žert, zasmála se a bylo po nápadu. Cestou domů, když jsem šla po našem sídlišti, jsem se rozhodla, že už je ten správný čas na to utéct někam daleko. Věděla jsem, že ani táta mi nepomůže, byl to prostě podpantofel.

Kalhoty nosila moje matka. Přiběhla jsem rychle do našeho panelákového bytu, sbalila jsem si v pokojíčku do batůžku to nejnutnější, vzala nějaké jídlo z ledničky, vysypala prasátko a zmizela pryč.

Hlavně daleko

Ani jsem nevěděla, kam půjdu, ale pamatuji si, že jsem hlavně nechtěla být tam, kde moje matka. Prostě co nejvíc daleko. Byla jsem už v lese za městem, pospíchala jsem, přísahala bych bohu, že mě máma vidí, jak peláším pryč.

Až jsem zapomněla koukat na cestu a spadla jsem z kamenné stráně dolů a tvrdě dopadla.

Jediné, na co si z té chvíle vzpomínám, je to, že když jsem otevřela oči, stáli okolo mě tři lidi, panikařili a já se nemohla hýbat. Skončila jsem v nemocnici a potom několik měsíců doma ležela s krunýřem.

Tolik dlouhých týdnů jsem mohla ležet jen na zádech, nesměla jsem se pohnout, prostě nic.

Spolužáci mi nosili úkoly, učivo a chodila za mnou pravidelně jedna paní, která mě doučovala, abych úplně nezmeškala pátou třídu. Samozřejmě, že můj strašlivý úraz moje rodiče velmi vyděsil.

Nejdřív mě tedy matka pořádně seřvala, co jsem to udělala za kravinu. Mě na tom celém nesťastném incidentu nejvíce těšilo to, že přestup na sportovní školu se rozhodně konat nebude.

I matka, která pochopila, že její dcera už nepůjde v jejích šlépějích, se nakonec zklidnila a ze svých požadavků ustoupila.

Když jsem se po dlouhé době vrátila do školy, měla jsem navíc na dva roky omluvený tělocvik a já to brala jako zadostiučinění z té slovní šikany, které jsem na těchto hodinách byla vystavována, především od některých spolužáků a spolužaček, ale i od tělocvikářky, protože se moc dobře znala s mojí matkou.

Zvítězila jsem

Základku jsem nakonec tedy doděla tu stejnou, nikam jsem nepřestoupila a sportu už se rozhodně nadále nevěnovala. Po devítce jsem šla na gymnázium a pak na práva. Byla a pořád ještě jsem úspěšnou advokátkou. Mám dvě děti a jedno krásné vnouče. Moje přísná matka mi dala do života především jednu věc.

Své děti jsem do ničeho nenutila a nechala je si zvolit svou vlastní cestu životem, po které chtějí jít. Dětství mě ale silně ovlivnilo, když jsem se tehdy od rodičů odstěhovala, s mámou jsme ve styku už moc nebyly.

Trošku se to zlepšilo během jejích posledních let. Nedokážu si představit, že bych se já takto chovalala ke svým dětem.

Květa (62), Liberecko