Jak dovede být člověk krutý, to se rozumem vážně nedá pochopit. Myslela jsem, že tu hrůzu nepřežiju. Ani já, ani Zoro. Můj milovaný pejsek mi leží u nohou a upřeně na mě hledí. Už je z nejhoršího venku, ale ještě pořád ho bolí pravá přední tlapka. Ze všeho nejhůř je na tom ale jeho psychika. Dříve kamarádský, přátelský pejsek je dnes ustrašený uzlíček nervů, který se začne celý klepat, jen se k

Bývala bych potřebovala nějakého zkušeného dětského psychiatra. Ale žádného pro mne nevyhledali, a tak jsem se trápila víc a víc. Už jako děvčátko jsem trpěla depresemi, jenže nikdo se tím nezabýval. Byla jiná doba, dětští psychiatři sice existovali, ale bezpochyby někde hodně daleko od našeho městečka. Maminka se domnívala, že mám prostě takovou povahu, že jsem tichá, ustrašená, věčně zamyšlen

Vlastně jsem se ani vdávat nechtěla, protože mi bylo jasné, že moje rozhodnutí nemít děti asi žádný chlap nebude chtít akceptovat. Přesto se to nakonec stalo. K rozhodnutí, že nechci mít děti, jsem definitivně došla, když mi bylo devatenáct let. Ne, že bych je neměla ráda, ale zdálo se mi, že přivést dítě do tohoto světa je špatné a nezodpovědné. Navíc jsem v té době prodělala složitou operaci

Naše Kristýnka byla ve špatný čas na špatném místě. Babička stihla vnučku zachránit, ale sama za to zaplatila. Bydleli jsme v domečku mé babičky. Když jsme neměli s Milanem kde bydlet, sama nám nabídla ve svém domku podkroví a my byli rádi za každou korunu, co jsme ušetřili. Nádherný vztah se vyvíjel i mezi ní a naší malou Kristýnkou. Byla jí tou pravou babičkou od Boženy Němcové. Kristýnce

S Mirkem jsme se dali dohromady, když nám bylo šestnáct. A vydrželo nám to, dokonce jsme plánovali svatbu. Mohla jsem mít všechno, zbyly mi jen oči pro pláč. Nejradši bych si dala facku. A teď musím žít sama se sebou a od rána do večera poslouchat výčitky svědomí. Hloupá náno, říká mi můj vnitřní hlas. Ale začněme raději pěkně od začátku. S Mirkem jsme se dali dohromady, když bylo nám oběma šes

Bydlel s mámou v drážním domku. Když se kolem přehnal vlak, domeček se třásl. Ukázalo se, že si se svým životem neví rady. Jarda patřil k mému dětství tak jako splav, řeka a les. Bydlel s mámou v dražním domku až moc blízko kolejí, ve dne v noci jim tam rachotily vlaky. Myslela jsem, že je to musí budit ze spaní, ale Jarda se zapřísahal, že si na to dávno zvykl a že ho to spíš pěkně ukolíbává.

Pravda za každou cenu není dobrá. Některé věci by se ale neměly zatajovat. Každý má vědět, na čem je. Malá Janička ukazuje netrpělivě na další fotografii. „A kdo je tohle, babi?“ „To je strejda Luboš,“ říkám a musím se usmívat. Luboš, spolužák ze školy, byl kdysi mojí první vekou láskou. Copak s ním asi je? Žije ještě vůbec? Rychle zavírám fotoalbum, protože přichází můj syn. Na rozdíl od vn

Někdo namítne, že se nemám plést do cizích věcí. Ale to přece není možné, když jde o vaši kamarádku. O kamarádku, u které se zdá, že jí není pomoci. A už je to tu zase. Zdenička stojí za dveřmi jen v pyžamu a prosí mě, jestli bych nezaplatila taxík, který ji ke mně přivezl v půl třetí ráno. Není to poprvé a bohužel asi také ne naposled. Moje kamarádka Zdenička už totiž osm let žije s pěkným dar

Z dětství si pamatuji na spoustu chlapíků, kteří s námi bydleli. Někteří byli fajn, jiní nikoli. Ale nejhorší byl strejda Jenda. Ztoho neštěstí nikdy nepřestanu vinit mámu. Už jako dítěti mi bylo jasné, že hlavním viníkem je máma, ne strejda Jenda. Copak máma, ta se měla k světu... Dělala, jako by byla bůhvíjaká chudinka, protože ji opustil manžel, jenomže, jak jsem postupem času pochopila, chu

Bylo mi tehdy pětadvacet, když jsem se zamilovala do Jindřicha. A to naprosto bláznivě, úplně jsem mu propadla. Nevadilo mi ani to, že je o něco starší. A hlavně ženatý. Láska je slepá, říká se, a je to pravda. Aspoň já se tenkrát jako totálně zaslepená chovala. Rozumově jsem sice věděla, že nedělám dobře, ale srdci jsem prostě nedokázala poručit. A Jindra mě v mých pocitech zamilovanosti jen u