S Petrem jsme spolu už více než čtyři desítky let. Máme dva velké syny a musím říci, že se nám vše vydařilo. Na stará kolena jsme se rozhodli pro život „na samotě u lesa“.
Dříve jsme měli krásný rodinný dům v centru města, kde jsme i pracovali, k domu náležel i velký dvůr, kde si manžel krátce po svatbě založil autoservis, který nás zaměstnal oba dva. Já mu dělala účetnictví, a tak vše klapalo, jak mělo. Mnoho lidí se nás ptalo, jak to děláme, že vydržíme stále spolu.
Tedy pracovat, žít, chodit společně na zábavy… a my vždy odpovídali, že s tím nemáme vůbec problém, jinak bychom spolu nebyli. Díky mojí babičce jsme měli asi čtyřicet minut autem od domu krásnou chaloupku a to úplně u lesa, kousek za malebnou vesničkou.
Tam jsme pravidelně jezdili na víkendy, protože naši kluci se tam vyřádili. Milovali to především v zimě, že za okny koukáme na lyžařský vlek, a tak o zábavu bylo vždy postaráno. Ráda si prohlížím staré fotky v rodinných albech, jak synáčkové mohli hned od branky začít lyžovat.
Vylétli z hnízda
Když synové chodili do školy a my s manželem pracovali, ani nás nenapadlo, že bychom opustili město. Bylo by to složité, od naší chaloupky je totiž obtížná cesta. Člověk se tam bez auta nedostane a v zimě tam ani tu cestu nepluhují.
Auto, když nasněží, musíte nechat u nedalekého rybníka. Čas ale letí jako vítr. Kluci dospěli, rozlétli se každý z našeho rodinného hnízda a my s manželem Petrem se každý den v tom velkém domě cítili víc a víc opuštěně.
Když jsme pracovali, nevnímali jsme samotu tolik, jako když přišel čas a my odešli do důchodu. Pár měsíců jsme byli ještě v domě ve městě, ale stále častěji jsme jezdili na chaloupku a užívali si ticha a přírody. Až jsme se rozhodli k velkému kroku.
Romantika
Rozhodli jsme se naši chalupu rekonstruovat, abychom v ní mohli bydlet celý rok. Vůbec ale nepřicházelo v úvahu pozvat nějaké řemeslníky, aby rekonstrukce byla rychlejší. Můj manžel byl zvyklý si dělat všechno sám.
I tak nám ale docházely na tyto úpravy peníze, a tak jsme se rozhodli, že je čas prodat dům ve městě. Díky tomu jsme získali dost peněz na to, abychom si vytvořili perfektní obydlí, jako z pohádky.
Měli jsme radost vždycky, když přijela návštěva a byla nadšená, lidé básnili, že si bydlíme jako v nějakém filmu od Rosamundy Pilcherové. Zapomněli jsme ale na fakt, že každý stárneme. Na autobusovou zastávku jdeme sice půl hodiny, ale alespoň jsme byli rádi, že máme zdravý pohyb.
Všechno je jinak
Pak ale přišel ten osudový den. Manžela v zatáčce porazilo auto, ležel několik týdnů v nemocnici a pak ho ještě čekal pobyt v lázních. Já najednou byla na vše na chalupě sama. Opuštěná, bez civilizace, bez internetu, se špatným mobilním signálem. I tak jsem to zvládla. Manželova rekonvalescence trvala déle, než jsem doufala.
Sice se po dlouhých týdnech rozchodil, ale rozhodně ne tak, jako dřív. Při chůzi se potřebuje opírat o hůl, jinak má bolesti. Vážná operace zad a nohou má zkrátka své následky. Kdybychom věděli, co se stane, zůstali bychom ve městě.
Měli bychom zastávku u domu, upravené silnice v zimě a vše by asi bylo snazší. Když se můj choť vrátil domů, neváhala jsem a zašla jsem na obec, zda by bylo možné něco v zimě dělat s jedinou příjezdou cestou, po které se k chatě dostanete, protože ani se sněhovými řetězy ten kopec prostě nevyjedete.
Bylo nám řečeno pouze to, že jsme danou situaci znali již předem a tuto komunikaci neplánují v nejbližších letech udržovat. V zimě tak manžel vychází maximálně na zahradu. Já si vždy vezmu lyžařskou hůl a vyrazím do jediné samoobsluhy ve městě.
Když si myslím, že mám na poště nějakou zásilku, nejdříve tam zavolám, abych se tam neplahočila zbytečně sněhem. To je zas kouzlo vesnice. Všichni se známe, a tak mi tyto informace paní pošťačka ráda sdělí po telefonu.
Smíření s realitou
Kdychom jen věděli, jaké se může stát neštěstí, asi by naše situace dnes byla úplně jiná. Jiný dům si už koupit nemůžeme, protože na něj nemáme. Ceny šly rapidně nahoru a my navíc většinu peněz dali do rekonstruce naší vysněné chaloupky.
V lednu nám zde mladší syn konečně vyřešil otázku internetu, takže už tady nejsme tak odřízlí od okolního světa jako dříve. Jsme rádi, že nám to tak rychle vyřešil, my bychom to zařídit nedokázali.
Jaro a léto
V těchto dnech manžela můžu vozit na rehabilitace a pomalu se zase musíme připravovat, na to, co budeme dělat následující zimu. Protože víme moc dobře, že kdyby se nám něco stalo, k chatě se nedostane ani sanitka. V horách prostě bude vždycky sníh, i kdyby byla mírná zima. Už ted mám před očima příběh Broučků, kteří nakonec pod sněhem umřeli.
Ale na druhou stranu je to jinak pohádkové bydlení, jako z obrázku Josefa Lady. Zkusíme to tu ještě vydržet, protože je nám tu jinak dobře a milujeme to tady. Ale do budoucna už budeme muset uvažovat asi o nějakém domově pro seniory. Stáří prostě k životu patří a je třeba na něj myslet.
Milada (72), Ústecko
