Byla jsem v pubertě, když se moji rodiče rozvedli. Zůstala jsem sama s mámou, která po novém vztahu rozhodně neprahla. A mně to vyhovovalo. Na nezájem opačného pohlaví si rozhodně nemohla stěžovat. „Žádného chlapa nepotřebuji, mám tebe,“ tvrdila mi často pořád dokola. V první řadě to však byla vždy úžasná máma, která se mi odmalička maximálně věnovala a pomáhala mi. Když mi v maturitním ročníku

Po druhém dítěti jsem to už nevydržela. Šlo to se mnou rychle z kopce, domov mě ubíjel. Musela jsem pryč. Pryč od dětí, pryč od manžela! Celý život jsem byla spíš děvče do světa. Milovala jsem život ve městě, vyžívala jsem se v chození na akce a zbožňovala jsem svoji volnost. Vždycky jsem byla velice extrovertní člověk a milovala jsem společnost. Dlouho jsem si života užívala plnými doušky. Moj

Byla jsem hrdá na muže, který stál po mém boku. Byl galantní a hodný, udělal by pro mě první poslední. Všechno se ale změnilo, když se mi nedařilo otěhotnět… Karla jsem poznala v práci. Byl můj přímý nadřízený, milý a vřelý ke všem. Zakoukala jsem se do něj okamžitě. Byl o sedm let starší než já, líbilo se mi na něm, jak je vždy pozorný k ženám a bere na jejich práci velký ohled. Začali jsme sp

O důvěřivosti seniorů se mluví a píše neustále. Jednomu jsem ale skočila na lep i já. Naštěstí zasáhla má neteř a všechno dopadlo dobře. Moje maminka byla tehdy už stará. Bydlela sama v malém bytě na sídlišti. Staraly jsme se o ni se sestrou. Ta navrhovala, aby se k babičce nastěhovala její dcera Ivanka. Já jsem ale neteři nevěřila. Když jsem ji jako malou hlídala, občas si tajně odnesla nějako

Opravdová láska dokáže hory přenášet. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. Bohužel, člověk asi nemůže mít v životě všechno, co by si přál. Nebylo mi ještě ani devatenáct, když jsem se zamilovala. Jirka byl láska na první pohled. Od té doby jsme byli pořád spolu. „Nechceš se jet podívat k bráchovi na chalupu, budou tam i děcka,“ zeptal se mě jednoho letního rána. Bylo to poprvé, kdy jsme začali m

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada. Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody. Bezohl

Starala jsem se o brášku, vařila, nakupovala. Předčasně jsem tenkrát dospěla, protože mi zkrátka nic jiného nezbývalo. Maminka zemřela, když mi bylo třináct. Měla jsem ještě tříletého brášku. Táta byl na všechno sám, držel se statečně, ale mámu nahradit nedokázal. To bylo ostatně na mně – dělala jsem maminku bráškovi. Táta se vracel z práce pozdě odpoledne, vyzvedávala jsem Péťu ze školky a 

V první chvíli jsem si říkala, že to nikdy nedokážu. Jenže krev není voda. Proto jsem Pavlíkovi dokázala odpustit. Snad mě znovu nezklame. Oba jsme nervózní a já vidím, jak Pavlovi stékají kapičky potu po čele. Vidíme se po dlouhých šesti letech. A já vlastně nevím, zda se ho nemám tak trochu bát. Občas se mi před očima objeví obraz jeho tváře, tenkrát před sedmi lety. Bylo mu sedmnáct a neměl

Vím, že Luboš byl problematický, nadělal v životě hodně chyb, to nejhorší se ale bohužel nedalo napravit. Vzdal se svého jediného dítěte. Naši kluci byli odmalička odlišní. Starší Luboš byl bohém, už jako miminko nám dal zabrat. O šest let mladší Martin byl od narození klidný. Ve škole Luboš neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl jedničky. Martin byl zlaté dítě. Škola m

I když je člověk dostatečně opatrný, katastrofě zabránit někdy nedokáže. Neměl by si proto nic vyčítat. Sníh křupe pod nohama a Bertík v něm vesele skotačí. Ale jen tak daleko, kam dosáhne vodítko. Na volno ho tady nikdy nepustím. Strach a hrůzné vzpomínky mi to nedovolí. Poprvé po roce jsem si sem troufla přijít. Sem dolů k řece. Je nasněženo a řeka zamrzlá. Celá jsem se rozklepala při té v