Domů     Odpustit rodičům, to byly ty nejtěžší chvíle
Odpustit rodičům, to byly ty nejtěžší chvíle

Jako malá jsem byla nešťastná, hubená, špatně oblečená, smutná. Nikdo mi nepomohl. Táta zmizel a máma situaci nezvládla.

Táta nás opustil, když mi byly dva roky. Bylo to příliš složité, pochopit něco takového je těžké i pro dospělého, natož pro malou holčičku. Všechno jsem to zapomněla, to temné období znám jen z matčina vyprávění, a máma zjevně hodně zkreslovala.

Nechci říct lhala, spíš jen přeháněla a skutečnost si všelijak upravovala. Byla tehdy na zhroucení, ale kdo by nebyl? Dnes už se jí na nic nezeptám, a tak si musím některé věci pracně domýšlet. Otec od nás odešel na konci šedesátých let minulého století.

Tehdy se v našem miniaturním bytě odehrávala dramata, ale hlavní aktéři zřejmě raději vždycky počkali než půjdu spát, anebo hovořili tlumeným hlasem. Otec prohlásil, že musíme těžce zkoušenou vlast opustit, dokud to jde.

Matka nesouhlasila, namítala, že tahle země je jejím domovem, má tu práci, kterou miluje, rodinu, tehdy byla naživu nejen moje babička, ale i prababička, kamarády. Táta ji prosil, kudy chodil. Dopadlo to ale špatně. Odjel sám. Byla to cesta bez návratu.

S mámou jsme osaměly a ona tušila, že nadobro. A to ještě netušila zdaleka všechno.

Královna krásy

Postupem času onemocněla depresemi. Z milované střední všeobecné školy, kde učila, ji vyhodili, našla si práci jako vychovatelka na venkově, ve městě ji působit nenechali. Trápila se, během dvou let zemřely jak její matka, tak babička, a ona to neunesla.

Když si prohlížím staré černobílé fotografie, z nichž se usmívají máma a táta ještě za svobodna na rekreaci na Lipně, říkám si, jaký to byl krásný pár. Máma vypadá jako nějaká královna krásy, v minisukni a s vysoko vyčesanými vlasy.

Neuvěřitelně se pak ale změnila. Jako by v krátké době zestárla o dvacet let. Zahořkla, tváře jí zežloutly, přibylo vrásek. Práce ji nebavila, stěžovala si, že ji děti neposlouchají a že jí nedělá dobře ten neustálý kravál.

Nebyla ani na malé děti zvyklá, vždyť předtím učila středoškoláky. Nenáviděla i dojíždění, jezdila sem a tam hodinu a půl denně. Představovala jsem si, jaká by asi byla, kdyby táta neemigroval. Nejspíš usměvavá, bezstarostná a šťastná.

Pořád čekáme

Vyrůstala jsem s tím, že se na mě vlastní otec ostudně vykašlal, že jsem pro něj vzduch. Postupem času na něj máma nadávala víc a víc. „Je v něm vůbec něco lidského?“ vykřikovala.

„Že jsem mu ukradená já, dobře, ale jak může proboha zapomenout na vlastní dceru?“ Odvážila jsem se zeptat, zda mi třeba něco neposlal, aspoň jediný pohled. „Ani lísteček!“ rozlítila se. „Víš, co si myslím? Že tam má už jinou rodinu.

Našel si ženskou a úplně zapomněl, že existujeme a že na něj pořád čekáme.“ Udělala si ze mě důvěrnici. Nechovaly jsme se jako matka a dcera, ale daleko spíš jako dvě kamarádky, z nichž ta starší je k smrti nešťastná a ta mladší ji utěšuje.

Na tohle jsem ale neměla věk. Potřebovala jsem mámu, ne věčně uplakanou, zoufalou bytost, které je třeba od rána do večera říkat: Neplakej, to bude dobré, to se vyřeší, uvidíš. Když mi bylo patnáct, už nedokázala chodit do práce.

Dostala invalidní důchod a teprve tehdy vypuklo to pravé peklo. Někdy mi blesklo hlavou, kde je vlastně můj otec, a proč dopustil, abych měla dětství jako vystřižené z filmového hororu. A především: Proč je mu to úplně fuk.

Pod obraz

Sedávala v ušáku a pozorovala mě krví podlitýma očima. Většinou se ani nepřevlékala z noční košile, přes niž si přehodila černý župan se stříbrnou lemovkou. zděděný po babičce.

Prošedivělé vlasy jí visely přes obličej, v ruce s třesoucími se prsty dýmala cigareta, což bylo děsivé. Párkrát s ní usnula a dvakrát chytlo křeslo. Odneslo to naštěstí zas jen to křeslo, na několika místech zčernalé.

Když měla lepší den, dokázala i uvařit, na mně bylo skoro všechno ostatní včetně úklidu, protože máma už nepořádek nevnímala. Několikrát hořelo i u vaření. Dva dny jsme větraly a sousedi si stěžovali, že jsme nebezpečná partaj.

Rozebíralo se to na domovní schůzi, kde jsem s očima přilepenýma na lino slabým hláskem slíbila, že se máma polepší. Nedodala jsem, že se na schůzi nedostavila z toho důvodu, že je pod obraz. Beztak to všichni věděli, celý činžák, celé město.

Moje dětství bylo na draka. Žila jsem ve své bublině. Jinak to prostě nešlo. Ještě v sedmnácti jsem usínala s plyšovým psem, se kterým jsem si i povídala.

Ve škole jsem byla za chudinku, vychrtlou, hladovou, mizerně oblečenou, únavou z domácích prací usínající během vyučovacích hodin. Třeba by mě škola bavila, ale scházela mi energie i patřičná radost ze života.

Jak dopadnu já?

Nosila jsem domů špatné známky. Máma je pokaždé zkoukla, těžkou rukou podepsala a neposlušným jazykem zabreptala: „No to je hrůza! Kdepak je tvůj tatínek, aby se podíval, jak se jeho holčička učí?

Aby se pokochal, jak dokonale nás zničil?“ Následovalo obvyklé poučení o mužích kolem nás. Podle mámy to byla ta nejhorší sebranka, jakou svět zrodil: zrádci, nevěrníci, lháři, lumpové, ničemové a podvodníci. „Dej na má slova,“ škytala.

„Jestli si někdy najdeš chlapa, tak tě úplně zničí! Podívej se na mě. Chceš dopadnout jako já?“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou. To by nechtěl nikdo. Umřela, když mi bylo něco přes dvacet.

Stalo se to v nemocnici, doktor nezastíral, že k tomu dojde, a tak jsme se mohly rozloučit. Slabě mi stiskla ruku a zašeptala: „Mám tě moc ráda.“ To byla poslední slova, která jsem z jejích úst slyšela.

Uvědomila jsem si, že od této chvíle jsem sama na celém světě, a zatmělo se mi hrůzou před očima. Než jsem stačila přemýšlet, co se sebou, pukaly ledy, přišel listopad 1989 a něco pro mě snad ještě důležitějšího. Našla jsem v mámině prádelníku tátovy dopisy. Nikdy o nich neřekla slovíčko.

Sama na světě

Některé byly přímo pro mě, začínaly: Milé koťátko, a byly krásné. Kreslil do nich obrázky, tehdy jsem totiž byla ještě malá holčička. Prosil mámu, abychom přijely za ním, na nějaký způsob že určitě přijdeme.

Později, v nějakém slabém období, to zřejmě steskem nemohl vydržet a navrhl, že se vrátí, ať už to bude spojeno s jakýmikoli sankcemi. Psal, že je to jedno, hlavně že nám bude nablízku. „Mám se vrátit? Souhlasíš?“ tázal se. Odpověď nedostal.

Žádal mámu, ať se mnou o něm mluví, ať mi řekne, že mě má rád nade vše a že lituje, že mě nevídá. Jenže ona mi místo toho pověděla, že nenapsal ani řádek a že jsem mu lhostejná. Zanedlouho jsem stála pod okny vily, kterou si pronajal. I za zataženými závěsy bylo vidět, že se tam svítí.

Tiché kroky

Napsal mi dopis, který tentokrát máma schovat nemohla – napsal, že se vrací. Branka nebyla zamčená, ani vstupní dveře. Vstoupila jsem do chodby, pak do velkého pokoje. Zavrzaly parkety, muž u okna se otočil, naše oči se střetly.

„Na tuhle chvíli jsem čekal dvacet let,“ hlesl. V očích se mu zatřpytily slzy. „Dokážeš mi odpustit?“ zašeptal. Ale já jsem v tu chvíli žádnou nenávist necítila, ač ji do mě máma pumpovala všechny ty roky. Tak tohle byl můj táta, nejdůležitější muž mého života.

Ve vztahu ke mně nejspíš udělal chybu, ale, jak sám řekl, krutě za ni zaplatil. „Chybělas mi kaž­dý den,“ povzdychl si. Hned pak jsme se objali. Potom se zpovzdálí ozvaly tiché kroky.

Objevila se žena, štíhlá, světlovlasá, nakrátko ostříhaná, asi tak v otcově věku. Nesměle se usmála a hned pak sklopila oči. „To je Markéta, žijeme spolu už dlouho, bez ní bych se asi zbláznil,“ představil mi ji otec. Podala mi ruku.

„Těšila jsem se na vás,“ špitla. „Vždycky jsem si přála dceru, ale marně. Nebojte se,“ dodala hned konejšivě. „Nechci vám dělat matku. Stačí, když budeme kamarádky.“ Zatopili v krbu, přinesli mi čaj a potom jsme si tiše povídali.

A já jsem měla snad poprvé v životě pocit, že je všechno tak, jak má být. Hned druhý den jsme se s tátou vydali za mámou na hřbitov. Táta koupil kytici nádherných bílých lilií a položil je k její fotografii v kulatém rámečku.

Zapálil svíčku, pak jsme stáli a koukali mámě do smutných očí. „Máma mi neříkala pravdu, schovávala tvoje dopisy,“ zašeptala jsem. Táta nic neřekl, jen vzdychl.

Rozplakala jsem se, jako bych až teď pochopila, jak moc jsem mámu milovala a jak málo jsem ji chápala.

Martina (58), Mariánské Lázně

reklama
Související články
16.4.2024
Když jsem slavila šedesáté narozeniny, číšník mi přinesl obálku. Ale nebyly tam peníze. Uvnitř se skrýval můj nejkrásnější narozeninový dárek. Celý život jsem neměla kamarádku. Tedy když nepočítám Bohunku, ale o tu jsem přišla. S Bohunkou jsme byly spřízněné duše. Než ta první něco dořekla, ta druhá se tomu už smála, až se za břicho popadala. Bohunku nikdy nikdo nenahradil. Všechny ty úžasné
16.4.2024
Stala se ze mě matka samoživitelka, na kterou se začaly dluhy hrnout ze všech stran, a já je nedokázala řešit. Bojím se kvůli tomu znovu vdát. Pokud je žena dobrá máma, tak nedopustí, aby její děti někdo šikanoval a bil. Život s mým manželem bylo peklo. Byl to tyran. Tak jsem sbalila tašky, nasedla s dětmi do auta a odjela. První tři měsíce jsem žila z úspor. Moje práce byla špatně placená. Dět
16.4.2024
Byl tak vlezlý a trapný! Nakonec jsem se ale do něj zamilovala. Dokázal totiž, že je to muž, o kterého se může žena v nouzi pevně opřít. Měl a jsem o muži svého života přesnou představu a od té jsem se nehodlala vzdálit. Jakmile to nebyl pan Dokonalý, neměl šanci. A tak to bylo i s Ivanem. Potkala jsem ho v době, kdy jsem chodila s Láďou. Toho jsem nekriticky milovala. Byl to krasavec, vysporto
15.4.2024
S mužem jsme 40 let snili o Karibiku. Když jsme na něj našetřili a vyrazili jsme, vrátili jsme se do domova, který byl zcela zničen. Jako náš život. S Karlem nemáme děti. Chtěli jsme, ale nepovedlo se. O to víc jsme si chtěli užít život, abychom si řekli, že jsme jej spolu naplnili. Jezdili jsme na výlety a dopřávali si, avšak nebyli jsme tak bohatí, abychom si jen tak dovolili Karibik, o němž
14.4.2024
Rodina je základem všeho, ovšem co když ty kořeny nepoznáte už v dětství? To byl totiž přesně můj případ a tehdy se začal psát můj katastrofický životní osud. Celý život a stále je to ve mně. Je mi 81 let a lituji, že jsem prožila tolik let v bolesti. Přitom stačilo být tvrdší. Jenže zkušenosti získáváme postupně, a proto dnes kroutíme hlavou nad tím, co jsme kdysi udělali a jak jsme si život z
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Krvavá řeka Río Tinto: Proč jsou na jihu Španělska podmínky jako na Marsu?
enigmaplus.cz
Krvavá řeka Río Tinto: Proč jsou na jihu Španělska podmínky jako na Marsu?
Ocitli jsme se na jiné planetě? Nebo zde natáčeli filmaři? Ani jedno, ani druhé. Jsme v oblasti španělské Andalusie, kde protéká Río Tinto neboli Červená řeka. A přestože se nacházíme na Zemi, ma
Záhada hliněné destičky z Turecka: Jaký rituál ukrývá text psaný neznámým jazykem?
epochalnisvet.cz
Záhada hliněné destičky z Turecka: Jaký rituál ukrývá text psaný neznámým jazykem?
Archeologové během loňských vykopávek v Turecku objevili hliněnou tabulku popsanou dosud neznámým mrtvým jazykem používaným před více než 3000 lety. Z doprovodného textu v chetitštině vyplývá, že tabulka zachycuje nějaký starověký rituál. Podaří se vědcům jazyk rozluštit a dávný rituál přečíst?   „Byl objeven nový indoevropský jazyk.“ Těmito slovy představuje vedoucí archeologických vykopávek Prof. Dr.
Lola Montezová: Fúrie, která připraví o trůn bavorského krále Ludvíka I.
epochaplus.cz
Lola Montezová: Fúrie, která připraví o trůn bavorského krále Ludvíka I.
Laškovně zapochybuje o přirozené eleganci ňader mladičké tanečnice žádající o angažmá. Kráska sebere ze stolu nůžky, rozstřihne si na prsou šaty a poskytne mu důkaz. Něco takového král při audienci ještě nezažil. Irsko-skotská krev otce a typická krása kreolských genů po matce udělají z Elizy Gilbertové štíhlý uragán černých vlasů, modrých očí, rudých rtů a
Vyrobte si krásné vázy
nejsemsama.cz
Vyrobte si krásné vázy
V obchodě prodávají sice krásné, ale většinou také velmi drahé vázy. Chcete si pořídit vlastní, za niž nebudete muset platit stovky korun? Vytvořte si vázu zcela podle vlastních představ, v barvách a stylu, jež budou nejlépe ladit s vaším pokojem, a ještě ho krásně vyzdobí. Krok za krokem Jarní schovávačka I obyčejná sklenice či lahev bude mít své kouzlo, když ji správně
Mám problém udržet tajemství, jsem drbna?
skutecnepribehy.cz
Mám problém udržet tajemství, jsem drbna?
Manžel mi vyčítá, že umím jen pomlouvat a roznášet klepy. Ničím tím prý celou rodinu. Já si ale myslím, že nedělám nic zlého. Jsem jen zvědavá. Ráda si povídám s lidmi, myslím, že to je částečně i moje náplň práce, jsem totiž u nás na vsi listonoška. A ta musí přece vědět o všem! Také moc ráda poznávám nové lidi, jsem
Lexus v rámci milánského týdne designu představil expozici Time
iluxus.cz
Lexus v rámci milánského týdne designu představil expozici Time
Na výstavě se prezentují díla dvou návrhářů inspirovaná koncepčním modelem Lexus LF-ZC (Lexus Future Zero-emission Catalyst), který zkoumá možnou podobu čistého elektromobilu nové generace. Instala
Vyděsili Abela Tasmana Maorové?
historyplus.cz
Vyděsili Abela Tasmana Maorové?
Dvě lodi spouštějí kotvy v nově objevené zátoce. Netrvá dlouho a ocitají se pod útokem domorodých kanoí. Když se Evropané pod ochranou kanonů konečně obrátí na útěk, bude jejich posádka o čtyři námořníky chudší. Děti, které přicházejí na svět v chudých rodinách v malých městečkách na počátku 17. století, nejsou ty, o nichž lze nalézt bohaté záznamy v dobových
Pikantní tuňáková pomazánka
tisicereceptu.cz
Pikantní tuňáková pomazánka
Nevíte, co si počít s konzervovaným tuňákem? Máme pro vás připravený opravdu chutný recept. Suroviny 1 velká tuňáková konzerva 1 větší červená cibule 2 lžíce citronové šťávy 4 lžíce jogurtu n
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Vodojemy Žlutý kopec v Brně otevřeny!
epochanacestach.cz
Vodojemy Žlutý kopec v Brně otevřeny!
Technická památka Vodojemy Žlutý kopec se 21. března za přítomnosti zástupců města slavnostně naplno otevřela veřejnosti. Investice města 150 milionů korun zpřístupnila tři podzemní nádrže a také veřejný park na povrchu. TIC BRNO, který bude vodojemy nadále provozovat, připravil spolu s partnery na první víkend 22.–24. března bohatý vizuální program. Poté je budete moci navštívit
Nechá si Vacula vytetovat i kuchařku?
nasehvezdy.cz
Nechá si Vacula vytetovat i kuchařku?
Když se herci Adamu Vaculovi (36) zalíbila jeho současná přítelkyně, vítězka kuchařské soutěže MasterChef z roku 2021 Veronika Beskydiarová (30), napsal jí krátkou zprávu – a byla ruka v rukávě. Byd
3D tisk v lidském těle? Již brzy možná ano!
21stoleti.cz
3D tisk v lidském těle? Již brzy možná ano!
Ve svém nejmenším provedení měří 11–13 milimetrů. Je tedy tak akorát drobný, aby se vešel do trávicího ústrojí. Řeč však není o žádné bakterii, ale o unikátním vynálezu vědců z Univerzity v Novém Jižn