Domů     Odpustit rodičům, to byly ty nejtěžší chvíle
Odpustit rodičům, to byly ty nejtěžší chvíle

Jako malá jsem byla nešťastná, hubená, špatně oblečená, smutná. Nikdo mi nepomohl. Táta zmizel a máma situaci nezvládla.

Táta nás opustil, když mi byly dva roky. Bylo to příliš složité, pochopit něco takového je těžké i pro dospělého, natož pro malou holčičku. Všechno jsem to zapomněla, to temné období znám jen z matčina vyprávění, a máma zjevně hodně zkreslovala.

Nechci říct lhala, spíš jen přeháněla a skutečnost si všelijak upravovala. Byla tehdy na zhroucení, ale kdo by nebyl? Dnes už se jí na nic nezeptám, a tak si musím některé věci pracně domýšlet. Otec od nás odešel na konci šedesátých let minulého století.

Tehdy se v našem miniaturním bytě odehrávala dramata, ale hlavní aktéři zřejmě raději vždycky počkali než půjdu spát, anebo hovořili tlumeným hlasem. Otec prohlásil, že musíme těžce zkoušenou vlast opustit, dokud to jde.

Matka nesouhlasila, namítala, že tahle země je jejím domovem, má tu práci, kterou miluje, rodinu, tehdy byla naživu nejen moje babička, ale i prababička, kamarády. Táta ji prosil, kudy chodil. Dopadlo to ale špatně. Odjel sám. Byla to cesta bez návratu.

S mámou jsme osaměly a ona tušila, že nadobro. A to ještě netušila zdaleka všechno.

Královna krásy

Postupem času onemocněla depresemi. Z milované střední všeobecné školy, kde učila, ji vyhodili, našla si práci jako vychovatelka na venkově, ve městě ji působit nenechali. Trápila se, během dvou let zemřely jak její matka, tak babička, a ona to neunesla.

Když si prohlížím staré černobílé fotografie, z nichž se usmívají máma a táta ještě za svobodna na rekreaci na Lipně, říkám si, jaký to byl krásný pár. Máma vypadá jako nějaká královna krásy, v minisukni a s vysoko vyčesanými vlasy.

Neuvěřitelně se pak ale změnila. Jako by v krátké době zestárla o dvacet let. Zahořkla, tváře jí zežloutly, přibylo vrásek. Práce ji nebavila, stěžovala si, že ji děti neposlouchají a že jí nedělá dobře ten neustálý kravál.

Nebyla ani na malé děti zvyklá, vždyť předtím učila středoškoláky. Nenáviděla i dojíždění, jezdila sem a tam hodinu a půl denně. Představovala jsem si, jaká by asi byla, kdyby táta neemigroval. Nejspíš usměvavá, bezstarostná a šťastná.

Pořád čekáme

Vyrůstala jsem s tím, že se na mě vlastní otec ostudně vykašlal, že jsem pro něj vzduch. Postupem času na něj máma nadávala víc a víc. „Je v něm vůbec něco lidského?“ vykřikovala.

„Že jsem mu ukradená já, dobře, ale jak může proboha zapomenout na vlastní dceru?“ Odvážila jsem se zeptat, zda mi třeba něco neposlal, aspoň jediný pohled. „Ani lísteček!“ rozlítila se. „Víš, co si myslím? Že tam má už jinou rodinu.

Našel si ženskou a úplně zapomněl, že existujeme a že na něj pořád čekáme.“ Udělala si ze mě důvěrnici. Nechovaly jsme se jako matka a dcera, ale daleko spíš jako dvě kamarádky, z nichž ta starší je k smrti nešťastná a ta mladší ji utěšuje.

Na tohle jsem ale neměla věk. Potřebovala jsem mámu, ne věčně uplakanou, zoufalou bytost, které je třeba od rána do večera říkat: Neplakej, to bude dobré, to se vyřeší, uvidíš. Když mi bylo patnáct, už nedokázala chodit do práce.

Dostala invalidní důchod a teprve tehdy vypuklo to pravé peklo. Někdy mi blesklo hlavou, kde je vlastně můj otec, a proč dopustil, abych měla dětství jako vystřižené z filmového hororu. A především: Proč je mu to úplně fuk.

Pod obraz

Sedávala v ušáku a pozorovala mě krví podlitýma očima. Většinou se ani nepřevlékala z noční košile, přes niž si přehodila černý župan se stříbrnou lemovkou. zděděný po babičce.

Prošedivělé vlasy jí visely přes obličej, v ruce s třesoucími se prsty dýmala cigareta, což bylo děsivé. Párkrát s ní usnula a dvakrát chytlo křeslo. Odneslo to naštěstí zas jen to křeslo, na několika místech zčernalé.

Když měla lepší den, dokázala i uvařit, na mně bylo skoro všechno ostatní včetně úklidu, protože máma už nepořádek nevnímala. Několikrát hořelo i u vaření. Dva dny jsme větraly a sousedi si stěžovali, že jsme nebezpečná partaj.

Rozebíralo se to na domovní schůzi, kde jsem s očima přilepenýma na lino slabým hláskem slíbila, že se máma polepší. Nedodala jsem, že se na schůzi nedostavila z toho důvodu, že je pod obraz. Beztak to všichni věděli, celý činžák, celé město.

Moje dětství bylo na draka. Žila jsem ve své bublině. Jinak to prostě nešlo. Ještě v sedmnácti jsem usínala s plyšovým psem, se kterým jsem si i povídala.

Ve škole jsem byla za chudinku, vychrtlou, hladovou, mizerně oblečenou, únavou z domácích prací usínající během vyučovacích hodin. Třeba by mě škola bavila, ale scházela mi energie i patřičná radost ze života.

Jak dopadnu já?

Nosila jsem domů špatné známky. Máma je pokaždé zkoukla, těžkou rukou podepsala a neposlušným jazykem zabreptala: „No to je hrůza! Kdepak je tvůj tatínek, aby se podíval, jak se jeho holčička učí?

Aby se pokochal, jak dokonale nás zničil?“ Následovalo obvyklé poučení o mužích kolem nás. Podle mámy to byla ta nejhorší sebranka, jakou svět zrodil: zrádci, nevěrníci, lháři, lumpové, ničemové a podvodníci. „Dej na má slova,“ škytala.

„Jestli si někdy najdeš chlapa, tak tě úplně zničí! Podívej se na mě. Chceš dopadnout jako já?“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou. To by nechtěl nikdo. Umřela, když mi bylo něco přes dvacet.

Stalo se to v nemocnici, doktor nezastíral, že k tomu dojde, a tak jsme se mohly rozloučit. Slabě mi stiskla ruku a zašeptala: „Mám tě moc ráda.“ To byla poslední slova, která jsem z jejích úst slyšela.

Uvědomila jsem si, že od této chvíle jsem sama na celém světě, a zatmělo se mi hrůzou před očima. Než jsem stačila přemýšlet, co se sebou, pukaly ledy, přišel listopad 1989 a něco pro mě snad ještě důležitějšího. Našla jsem v mámině prádelníku tátovy dopisy. Nikdy o nich neřekla slovíčko.

Sama na světě

Některé byly přímo pro mě, začínaly: Milé koťátko, a byly krásné. Kreslil do nich obrázky, tehdy jsem totiž byla ještě malá holčička. Prosil mámu, abychom přijely za ním, na nějaký způsob že určitě přijdeme.

Později, v nějakém slabém období, to zřejmě steskem nemohl vydržet a navrhl, že se vrátí, ať už to bude spojeno s jakýmikoli sankcemi. Psal, že je to jedno, hlavně že nám bude nablízku. „Mám se vrátit? Souhlasíš?“ tázal se. Odpověď nedostal.

Žádal mámu, ať se mnou o něm mluví, ať mi řekne, že mě má rád nade vše a že lituje, že mě nevídá. Jenže ona mi místo toho pověděla, že nenapsal ani řádek a že jsem mu lhostejná. Zanedlouho jsem stála pod okny vily, kterou si pronajal. I za zataženými závěsy bylo vidět, že se tam svítí.

Tiché kroky

Napsal mi dopis, který tentokrát máma schovat nemohla – napsal, že se vrací. Branka nebyla zamčená, ani vstupní dveře. Vstoupila jsem do chodby, pak do velkého pokoje. Zavrzaly parkety, muž u okna se otočil, naše oči se střetly.

„Na tuhle chvíli jsem čekal dvacet let,“ hlesl. V očích se mu zatřpytily slzy. „Dokážeš mi odpustit?“ zašeptal. Ale já jsem v tu chvíli žádnou nenávist necítila, ač ji do mě máma pumpovala všechny ty roky. Tak tohle byl můj táta, nejdůležitější muž mého života.

Ve vztahu ke mně nejspíš udělal chybu, ale, jak sám řekl, krutě za ni zaplatil. „Chybělas mi kaž­dý den,“ povzdychl si. Hned pak jsme se objali. Potom se zpovzdálí ozvaly tiché kroky.

Objevila se žena, štíhlá, světlovlasá, nakrátko ostříhaná, asi tak v otcově věku. Nesměle se usmála a hned pak sklopila oči. „To je Markéta, žijeme spolu už dlouho, bez ní bych se asi zbláznil,“ představil mi ji otec. Podala mi ruku.

„Těšila jsem se na vás,“ špitla. „Vždycky jsem si přála dceru, ale marně. Nebojte se,“ dodala hned konejšivě. „Nechci vám dělat matku. Stačí, když budeme kamarádky.“ Zatopili v krbu, přinesli mi čaj a potom jsme si tiše povídali.

A já jsem měla snad poprvé v životě pocit, že je všechno tak, jak má být. Hned druhý den jsme se s tátou vydali za mámou na hřbitov. Táta koupil kytici nádherných bílých lilií a položil je k její fotografii v kulatém rámečku.

Zapálil svíčku, pak jsme stáli a koukali mámě do smutných očí. „Máma mi neříkala pravdu, schovávala tvoje dopisy,“ zašeptala jsem. Táta nic neřekl, jen vzdychl.

Rozplakala jsem se, jako bych až teď pochopila, jak moc jsem mámu milovala a jak málo jsem ji chápala.

Martina (58), Mariánské Lázně

reklama
Související články
30.5.2023
Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů. Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost... Ale já jsem už měla Frantu,
29.5.2023
Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla. Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne. Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastn
29.5.2023
Pořádná dávka napětí na dovolenou! Baví vás detektivky a takzvané true crime story? Tak byste si neměli nechat ujít KRIMI REVUE SPECIÁL 2023. Najdete v něm dechberoucí příběhy těch největších zrůd z Československa. Z minulosti i současnosti. A pachateli jsou nejen muži, ale i ženy, mládež a senioři. Zanechali za sebou převážně zlo, bolest, prázdno. A to nepřišli na svět někde daleko, za ve
28.5.2023
Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila. Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Její „páníček“ Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přin
27.5.2023
Můj muž byl odjakživa bouřlivák. I když mně se to líbilo! K mému údivu si ale vybral mě. No, moc štěstí mi to nepřineslo. Jarek už měl na kontě nespočet zářezů, ale mně tvrdil, že mě také miluje. Měl vřelý vztah k alkoholu, zatímco já nikdy nezkusila ani alkohol, ani cigaretu. Neviděla jsem na alkoholu a kouření, případně drogách, nic zajímavého. Jarek si ale vyzkoušel vše. Brali jsme se, když
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
POHÁDKA O JEZERNÍ KRÁLOVNĚ A VODNÍKU TUTÍNKOVI.
epochanacestach.cz
POHÁDKA O JEZERNÍ KRÁLOVNĚ A VODNÍKU TUTÍNKOVI.
Srdečně Vás zveme na veselou pohádku O Jezerní královně a vodníku Tutínkovi, která se odehraje v předsálí, zahradách v barokních Grottách ploskovického zámku. Barunka a princ Jan se mají tajně už dlouho rádi, ale Barunka je jen chudá schovanka. Pan král o jejich lásce neví a pozval na zámek bohatou, ale rozmazlenou nevěstu – princeznu Veronu.
Pověsti hradu Valečov
enigmaplus.cz
Pověsti hradu Valečov
Lidé na skalním hradě Valečov na pokraji Českého ráje využívali jak skalní prostory či pukliny hradu, tak kombinace zděné zástavby a dřevěných přístřešků. V pískovci byly vybudovány i sklepy, zásobárn
Daně ve starověku: Prodražil se rozvod i pohřeb
epochaplus.cz
Daně ve starověku: Prodražil se rozvod i pohřeb
Zvyšování daní, rostoucí inflace, zkrátka ekonomika je dnes ožehavé téma. Na přetřes ale přicházelo už od starověku – dokonce i ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Zřejmě k historicky první zaz
Fusilli s kuřecím prsíčkem
tisicereceptu.cz
Fusilli s kuřecím prsíčkem
Zdravý a lehký těstovinový pokrm rozhodně existuje. Vyzkoušejte fusilli s orestovaným prsíčkem. Suroviny 2 kuřecí prsíčka 1/2 nadrcené sušené chilli papričky (lze vynechat) 2 stroužky česneku
Voda nad zlato i ve střední Evropě
21stoleti.cz
Voda nad zlato i ve střední Evropě
Bez vody by to nešlo, tedy, alespoň co se týče pozemského života. Vodní koloběh je přitom na naší planetě jemně vyladěn a jakýkoliv zásah do něj může způsobit problém. Jenže probíhající klimatické změ
Certina zahalila své DS Action Diver do černé barvy
iluxus.cz
Certina zahalila své DS Action Diver do černé barvy
Hodinky DS Action Diver od značky Certina se vynořují z temných hlubin oceánu a jsou nyní k dostání v černém provedení. Jako pravé potápěčské hodinky mají voděodolnost 300 metrů a jsou ideálně vybaven
Prsten z Atlantidy: Jediný pozůstatek bájné civilizace?
epochalnisvet.cz
Prsten z Atlantidy: Jediný pozůstatek bájné civilizace?
V roce 1860 objeví francouzský egyptolog Marquis d’Agrain v Údolí králů v Egyptě záhadný prsten, který do této kultury vůbec nezapadá. Podle legendy jej tam zanechal kněz z legendární Atlantidy. Jasno
Ženský křik mě paralyzoval
skutecnepribehy.cz
Ženský křik mě paralyzoval
Během studií jsem bydlela s kamarádkou v pronájmu. Když jsem tam jednou zůstala sama, zažila jsem něco, na co bych ráda zapomněla. Společně s kamarádkou Mirkou jsem bydlela v pronajatém bytě. V poklidu jsme tam žily asi dva roky. Majitelem bytu byl starší pán, kterého bych v klidu nazvala podivínem. Za tu dobu, co nám byt pronajímal, s námi prohodil sotva pět
Po svatbě s ním Rolins netouží
nasehvezdy.cz
Po svatbě s ním Rolins netouží
Rok a půl je zpěvačka Dara Rolins (50) šťastná po boku fotbalisty Pavla Nedvěda (50), otázky na svatbu jí už ale nejspíš lezou krkem. Nedávno se totiž nechala slyšet, že po svatbě s fotbalovou lege
Přijde Lucie Polišenská o chlapa?
nasehvezdy.cz
Přijde Lucie Polišenská o chlapa?
Vdala se! Ale odmítá ukázat manžela. Lucie Polišenská (37) , o níž se ještě donedávna psalo, že je sama jako kůl v plotě, je pěkná tajnůstkářka. Hvězda seriálu ZOO se v tichosti provdala, a navíc
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
rezidenceonline.cz
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
Nádherný byt s desítkou rozmanitých luxusních pokojů představuje esenci dokonalého souznění orientální atmosféry se soudobou precizností, tak typickou pro nábytek a doplňky společnosti Covet House, je
Kapr pečený v alobalu
tisicereceptu.cz
Kapr pečený v alobalu
Zkuste si rybu tentokrát upéct v alobalu. Příprava je sice trochu náročnější, ale výsledek vás potěší a na obal ze strouhanky si nejspíš ani nevzpomenete. Ingredience 4 porce kapra 100 g másla