Moje maminka byla naivní a důvěřivá. Když jsme jí se sestrou říkaly, že nesmí hned každému věřit, že jsou na světě jen darebáci, smála se nám.

Z maminčina pohřbu jsme se sestrou zamířily do jejího bytu. Moc se nám tam nechtělo. Naše emoce byly hodně rozjitřené a věděly jsme moc dobře, že v jejím bytě, mezi jejími věcmi, ji uvidíme na každém kroku.

Co bude dál?

Chtěly jsme se na místě domluvit, co s bytem, který maminka vlastnila, uděláme dál. Jenže klíč do zámku nešel. Stály jsme chvíli celé zkoprnělé na chodbě a nevěděly, co máme dělat. Pak z výtahu vystoupil Antonín.

Byla pořád tak smutná

Po smrti tatínka se naše máma uzavřela do sebe. Se sestrou jsme se snažily nějak ji rozptýlit. Braly jsme si ji na střídačku k sobě domů, chodily na koncert nebo do divadla. Po čase maminka zase ožila a dokázala se zabavit i sama.

Měly jsme z toho radost, bohužel ne na dlouho. Pak totiž nastala neuvěřitelná změna. Maminka byla najednou neuvěřitelně veselá, plná života, samá legrace.

Nedala si říct

Chvíli jí ale trvalo, než nám prozradila, proč se chová jako puberťačka. Důvodem byl Antonín, se kterým se seznámila na nějaké výstavě. Rozvedený chlapík byl asi o devět let mladší než máma. To by zas tak nevadilo.

Hned při první schůzce jsme z něj měly se sestrou špatný pocit. Jenže rada, aby si maminka na svého přítele dávala pozor, se minula účinkem. Co víc jsme mohly dělat?

Štěstím jen zářila

Maminka vedle Antonína celá rozkvetla. Nakonec jsme jí to se sestrou moc přály. Antonín se snažil a já si říkala, že jsem mu možná křivdila. Jeli s mámou v létě k moři do Řecka. Po tom ona už mnoho let toužila. Jenže s nemocným tátou se tam už nedostala.

Byl to dlouho její velký sen, který pořád odkládala, protože musela. S Antonínem ale ještě stihla tři krásné dovolené a já jí to moc přála. Po třech šťastných a veselých letech pak velice rychle a tiše odešla.

Byl to šok

Ten den, kdy jsme se se sestrou vypravily do mámina bytu, nás čekal velký šok. Pan Antonín, který při pohřbu byl zcela nenápadný a vypadal zdrceně, tady na chodbě před máminým bytem byl celkem najednou velký suverén. Vytáhl z kapsy klíče a byt odemkl.

Zámek byl tedy vyměněný. Pozval nás galantně dovnitř a nabídl kávu. A pak se velice divil, že nám matka neřekla, že mu už před rokem byt darovala. Myslel si prý, že to už dávno víme. Co na to říct?

Nemůžeme nic dělat

Antonínova darovací smlouva je platná. Tu napadnout nijak nemůžeme. Z bytu jsme odnesly krabice s maminčinými věcmi do auta. Neprostestoval, nehádal se, některé věci nám dokonce sám pomáhal zabalit. Pan Antonín nám velkoryse pomáhal odnést ty krabice do auta.

Nedivím se mu, že měl dobrou náladu. Bylo nám jasné, že je spokojený.Dokázal pobláznit starou ženu a podrazit dvě její dcery.

Když si ale představím ten mámin rozzářený obličej v posledních letech jejího života, říkám si, že ta její radost stála za všechny prachy.

Jana M. (59), Zlín