Byla jsem přesvědčená, že se máma a táta mají pořád rádi, i když už spolu nejsou. Věřila jsem tomu dokonce natolik, že jsem se rozhodla dát je znovu dohromady. Byla jsem přesvědčena, že se naši mají rádi. Že se mají pořád rádi. Sice se, pravda, rozvedli, ale něco mi říkalo, že to byl velký omyl, nedopatření. Moc mě to bolelo. Bylo mi sedmnáct, když se rozváděli, a skončilo mi dětství. Přála jse

Když vás zlá zpráva zastihne někde na cestách, chcete se co nejrychleji vrátit. Já závod s časem prohrála. Taxikář dělá, co může. Vím, že kvůli mně riskuje pokutu. Ale já vážně spěchám. Od té chvíle, co jsem se v Austrálii dozvěděla tu strašlivou zprávu a nasedla na první letadlo domů. Taxík konečně zastavuje před nemocnicí a já běžím nemocniční chodbou. V pokoji u tátova lůžka stojí doktor

Myslela jsem, že už se nikdy nevrátím. Uzavřela jsem jednu kapitolu života a začala docela jinou. Ale osud měl pro mě vymyšlenou zcela jinou cestu. Na letišti je pěkný šrumec. Nemám ráda letiště, nerada cestuji letadlem a nerada se vůbec někam přemísťuji. Jsem dost konzervativní a také se tak trochu bojím. Doufám proto, že tohle je můj poslední let za „velkou louži“. V uplynulých dvou letech js

Kvůli bezohlednému člověku jsem přišla o všechno. A nejen já, ale mnoho lidí z našeho domu. Bolí to, možná víc než popáleniny, které se mi nevyhnuly. Teprve teď vidím, že v nemocnici mi ještě bylo vlastně docela dobře. Ležela jsem tam sice s nepěknými popáleninami, ale tvrdá realita byla někde mimo mě. Soustředila jsem se jen na jednotlivé procedury a zaběhnutý rytmus nemocnice. Bylo osvobozují

Neviděly jsme se téměř třicet let, když mi zavolala s prosbou o pomoc. Nechtělo se mi, ale nejsem bezcitná. Svědomí mi nedovolilo jí neulevit v její těžké nemoci! Je to naše sluníčko, říkala vždycky maminka, když pohlédla do kočárku. Krásná holčička se zlatavými vlásky a kudrnami se na všechny líbezně usmívala. Kdo by ji nemiloval? Mně už bylo skoro osm let, když se našim narodila. Miláčkem

Maminka mi zemřela v době, kdy jsem byla malá, a tak mě vychovával tatínek sám. Občas nám přijela pomoci teta, ale nebylo to z lásky, ale z vypočítavosti. Moje maminka zemřela ve třiceti letech. Mně bylo akorát deset let, když jsme zůstali s tátou sami. Tatínek to velmi těžce nesl. Byl o dvacet let starší než máma, a tak ho nikdy ani nenapadlo, že by snad ona mohla odejít dřív než on. Nebyl na

Ta písnička o rozkvetlých lípách mě jako holčičku dojímala. Vzpomněla jsem si na ni i mnohem později v dospělosti, a to mi mohla její slova srdce utrhnout. Tu písničku milovala moje babička, moje maminka a kdysi i já. Zpívala ji, pokud si dobře pamatuji, Jarmila Veselá. Byla to píseň plná naděje, vyprávěla o dívce, která čeká na svého milého. Ten je bůhvíkde, ale zřejmě se vrátí – až rozkvetou

Ocitla jsem se bez příjmu, ale synovi si netroufám říct o peníze. Přestože je v práci úspěšným manažerem, celou domácnost financuji sama. Potřebovala bych, aby mi byl oporou. S manželem jsme se rozvedli před dvanácti lety, našel si mladší. Máme syna, který je dávno dospělý, letos mu bude dvaatřicet. Mám nekonfliktní povahu a bojím se mu cokoli říct. V dětství býval hodný, i když poněkud tvrdohl

Svým dětem jsem lhala a do lží se více a více zamotávala. Pravda ale vyšla najevo. Bylo těžké získat zpátky jejich důvěru. Kdybych s Jindrou tenkrát jela, nic by se nejspíš nestalo. Kdybych se s ním ráno nepohádala... Kdyby, kdyby… Neřekla jsem totiž dětem tehdy pravdu, ale vymyslela si, že tatínek odjel do ciziny a v zemi, kde pracuje, jsou telefonáty moc drahé, proto nám nevolá. Naštěstí d

Vždycky jsem měla svoje děti pod kontrolou. Stejně tak přistupuji i k vnukům. Jejich problémy mi nebudou nikdy lhostejné. Můj nejstarší vnuk Jiří byl vždycky vzorem všech. Byl to rozumný, spolehlivý chlapec, který nikdy nešidil studium. Není divu, že se po střední škole dostal na vysokou v Praze. Našel si spolubydlení s kamarády, a tak se osamostatnil. Snacha i syn nadšeně hlásili, jak se ná