Moje babička byla kouzelná bytost s velkým srdcem a otevřenou náručí. Zklamala jsem ji ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala... Celý život bydlela na venkově v malém domku. Byla vždy usměvavá, říkala nám ,,koťátka“, napekla spoustu dobrot a hrála si s námi. Také pro nás vymýšlela výpravy za pokladem. S babičkou zkrátka nebyla nuda. Ale jak jsme dospívali, návštěvy u ní se časem smrskly jen na je

Moje trauma z dětství bylo tak silné, že jsem si nikdy nedokázala založit rodinu a být šťastná. Dnes jsem kvůli tomu sama, jen se svými psy. Byla jsem dítě panovačné, necitlivé ženy a ustrašeného slabocha, který chtěl mít klid. Matka mě, jak to jen šlo, vozila ke svým rodičům na vesnici. Babička byla tichá žena, která byla vychována k poslušnosti svému muži. Děda, před kterým se třásla nejen

Věděla jsem, že děti dokážou být kruté a ubližovat si. Střet se skutečnou šikanou však pro mě byl velmi dramatický. Nakoukla jsem potichu do nemocničního pokoje. U Zorčiny postele seděli její rodiče a tvářili se dost nešťastně. Chtěla jsem rychle raději zmizet, ale všimli si mě. „Jen pojďte dál, paní učitelko,“ pokynula mi matka Zorky. A já se až lekla jejího vlídného hlasu. Copak nikdo neví, j

Pozdní láska je skutečně stejně krásná jako ta první, pubertální. Dokáže ale také dost tak bolet, to asi znáte. Přesto by se jí člověk neměl nikdy vzdávat. Ještě pořád doufám, že se zastaví. Upekla jsem bábovku a udělala svíčkovou, kterou tak strašně miluje. Stálo mě to docela dost peněz. Ale co, teď už mi na ničem tak moc nezáleží. A už vůbec ne na penězích. Toužím jen po hřejivém objetí někoh

U manžela, který byl velký sportovec a akční člověk, se v sedmdesáti letech rozvinula Alzheimerova choroba. Se svým mužem Honzou jsme spolu byli od studií. Oba jsme si zvolili pro život stavařinu, jen on byl o dva roky výš. V té době dělal sportovní gymnastiku, tak to byl kluk jako lusk. Byla to láska jako trám, a vlastně to byl jediný muž mého života. Byli jsme rodina Hned po škole jsme

Se svojí matkou jsem se vždy strašně hádala, a nejvíc, když jsem měla malé děti. Měla jsem pocit, že vůbec nerespektuje moji výchovu a ta její se mi zdála příšerná! Teď je už pozdě si to vyříkat. Moje máma ke mně nikdy neměla respekt, a tak se člověk vlastně ani nemohl divit, když ho neměla ani tehdy. Nad mými výchovnými metodami a názory jen ledabyle mávla rukou a cpala moje děti sladkostmi ne

Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů. Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost... Ale já jsem už měla Frantu,

Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla. Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne. Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastn

Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila. Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Její „páníček“ Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přin

Můj muž byl odjakživa bouřlivák. I když mně se to líbilo! K mému údivu si ale vybral mě. No, moc štěstí mi to nepřineslo. Jarek už měl na kontě nespočet zářezů, ale mně tvrdil, že mě také miluje. Měl vřelý vztah k alkoholu, zatímco já nikdy nezkusila ani alkohol, ani cigaretu. Neviděla jsem na alkoholu a kouření, případně drogách, nic zajímavého. Jarek si ale vyzkoušel vše. Brali jsme se, když