Vím, že jsou věci, které se nedají odpustit a zapomenout. Ale moc bych si to přála. Moc by se mi ulevilo. Je mi tak strašně smutno, že se to vůbec ani nedá vypovědět. Sedím tu celé hodiny úplně sama. Povídat si můžu jedině s rádiem a televizí. Sama v bytě, kde jsme kdysi, celá naše rodina, byli šťastní. Vidím tu své rodiče, jak přicházejí z práce domů, svou věčně se hihňající mladší sestru. A p

Tchyně a tchán mi dali najevo, že jsem pod jejich úroveň. Chovali se hrozně, došla jsem k názoru, že jsou zlí a že udělám líp, když se od nich raději odstřihnu. S tchyní a tchánem jsem se nestýkala. Nebyl to můj styl, přála jsem si navázat s nimi ty nejlepší vztahy, ale otočili se ke mně zády jednou provždy. Pomlouvali mě a útočili na mě od chvíle, kdy mě poznali. Představovali si pro syna jino

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat. Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne. Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního r

Je jen těžko k pochopení, jak se někteří lidé dovedou chovat ke zvířatům. K tvorům, kteří se nedokážou účinně bránit a hrozně trpí. Bobeš si přináší svůj pelíšek k mému křeslu. Je to náš každodenní rituál, jakmile pustím televizi a začnu sledovat program. Můj pes se vždy přidá. Když program skončí, odnese pelíšek zpět na místo. A pak samozřejmě čeká, až jdu spát, aby se ke mně přitulil v postel

Někdy to chvíli trvá, než potkáte tu pravou spřízněnou duši. Mně to život dopřál, ale zároveň mi připravil nejtěžší zkoušku v životě. Věřím tomu, že mě slyší, když mu říkám, jak moc ho pořád miluju, jak si život bez něj vůbec nedokážu představit. A také, že mu moc děkuji za ten krásný společný život. Držím Milana za ruku, za ruku, kterou mě vždy tak něžně hladil, kterou měl vždy připravenou mi

Nechápu, jak jsem dokázala osmnáct let žít vedle takového člověka. Konečně jsem sebrala odvahu k útěku a cítím se mnohem líp. Mám za sebou osmnáct let příšerného manželství. Dnes si kladu otázku, jak jsem mohla něco tak strašného vydržet. Samotné je mi to divné, nechápu to. Teprve teď, kdy jsem se konečně dokázala vzepřít a utéct, jsem pochopila, jaký to byl horor. Když jsem se blížila k dom

Život je opravdu složitý a bohužel i smutný. Někdy si říkám: proč zrovna Pavla? Proč ona, tak hodná, milá, spravedlivá a laskavá? Netušila jsem, že je život tolik komplikovaný. Ostatně v dětství nebo v mládí to tuší jen málokdo. Prožila jsem hezké, bezstarostné dětství, sestra byla o rok starší, měly jsme k sobě velice blízko. Co mi paměť sahá, byly jsme nejlepšími kamarádkami. Se žádnou holkou

Naivně jsem si myslela, že toho člověka máme konečně z krku a už nám nebude ničit život. Bývalý zeťák se ale do našeho života stále vrací. Když se moje dcera vdávala, měla jsem smíšené pocity. Její nastávající Tomáš nebyl bůhvíjaký krasavec, jakého jsem si pro ni představovala. Byl to spíše obtloustlý chlapík s rozpláclým nosem, odulou tváří a zapadlýma malýma očima, který o sebe zrovna nedbal.

Můj čtyřletý vnouček je náš vymodlený chlapeček. Bohužel se z něj díky výchově mé dcery stává malý tyran. A jeho matka se se mnou neustále hádá. Paní učitelka přivádí Marečka do šatny a tváří se velmi naštvaně. „Dobrý den, váš vnuk se dnes zase pěkně vyznamenal. Tomáškovi rozbil hrad, který si z kostek postavil, a Alenčině medvídkovi utrhl hlavu. Doteď ji nemůžeme utišit. Už si vážně nevíme rad

Nikdy by mě nenapadlo, že jen tak, jakoby mimochodem vypuštěná lež, dokáže udělat v mém životě naprostou paseku. A už se to nedá napravit. Syn už netrpělivě přešlapuje před domem na chodníku. Auto má plně naložené mými věcmi a spěchá do práce.Vím, v posledních dnech to se mnou neměl vůbec jednoduché. Pomáhal mi, jak se dá. Ještě že mám jeho a jeho rodinu. Jinak by snad život pro mě úplně ztrati