Domů     Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada.

Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody.

Bezohledně rozrazil dveře, bylo mu fuk, že nás probudí, vpadl do předsíně, většinou zakopl o koberec, natáhl se jak dlouhý, tak široký a tvrdě tam usnul.

Jednou ho našli, jak leží přede dveřmi, ruku s klíčem napřaženou k zámku, ale odemknout už neměl sil a chrněl až do rána na společné chodbě. Když ho máma tahala dovnitř, slyšela jsem, jak jí sousedka polohlasem povídá:

„Já se ti, Lído, divím, že máš na tohle nervy. Já bych je teda neměla.“ Máma tiše odvětila: „Do práce chodí, a to mi stačí. Bojím se být na holku sama. Jak bych to všechno utáhla, z platu školnice?“ Nu ano, to byly ještě zlaté časy. Potom tátu z práce vyhodili.

Když zrovna nepil v příšerné hospodě naproti, sedával doma a lekal mě tím svým prázdným pohledem. Ještě hůř, když byl lítostivý. Míval takové chvilky. To potom slzel a mně i mámě se omlouval. Říkal třeba: „Zkazil jsem vám život, holky.“ Máma na to: „Hele, Josef, jestli to chceš napravit, tak se běž léčit.“

To není normální

A on opravdu šel. Dobrovolně. Už dlouho jsem neviděla mámu v tak dobré náladě. Věřila v lepší budoucnost. Šly jsme do cukrárny a potom mi koupila nové boty a sobě taky. Z toho jsem pochopila, že tenhle den je opravdu sváteční a že teď už bude všechno fajn.

Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy základní školy a zrovna jsme jeli na školu v přírodě. Musím říct, že jsem se hrozně bála. Nebyla jsem vůbec kolektivní typ a tři týdny někde v Orlických horách, bez mámy, jen s mými divokými spolužáky, mě děsily.

Byla jsem tichá holčička s duší plnou smutku, neměla jsem žádné kamarádky. Letní školu jsem proplakala. V noci jsem nemohla spát, bloudila po studených chodbách a jednou nebo dvakrát mě vyhmátla třídní učitelka.

„Promluvím s tvou matkou, tohle není normální,“ řekla. „A honem spát.“

Taková smutná

Abych nezapomněla, jednu ze spolužaček jsem si docela oblíbila. Svěřila jsem se jí, že se mi stýská po mamince a že tu špatně spím. Ona mě ubezpečila, že prožívá totéž, že se také v noci budí a ty tři týdny bez rodičů jí připadají neúměrně dlouhé.

Sblížily jsme se, moje radost, že mám konečně, poprvé v životě, spřízněnou duši, neznala hranic. Jednou, když jsme se šli celá třída podívat k dančí oboře, jsme se loudaly za ostatními, a Jitka mi povídá: „Proč jsi pořád taková smutná?

Nejsmutnější ze třídy?“ Nevím, co mě to popadlo, příliš jsem jí důvěřovala, a povídám jí: „Mám trápení s tátou, víš? Je v Beřkovicích.“ Pokrčila rameny, nechápala, co to znamená.

Vysvětlila jsem jí, že je táta alkoholik a že v těch Beřkovicích je proto, aby ho tam doktoři vyléčili. Až se vrátí, bude uzdravený a nebude už chodit do hospod. Po celou dobu jsem šeptala a rozhlížela se, zda nás někdo nemůže slyšet.

„Přísahej, že to nikomu neřekneš,“ zachraptěla jsem závěrem. „Tohle se nikdo nesmí dovědět. Holky by se mi smály.“ Slavnostně zvedla dva prsty k přísaze.

Přísahala jsi

Druhý den to věděli všichni. I paní učitelka. Zírali na mě, jako bych byla malomocná. Holky si šeptaly a významně po mně pokukovaly. Kluci tolik ne, jen Kudrna, třídní šašek, se mě přišel během večeře zeptat, jestli budu taky chodit do hospody, až budu velká.

Následoval výbuch smíchu. Odnesla jsem nedojedené rizoto k výdejnímu okénku a odešla se sklopenou hlavou do ložnice. Proč to udělala? Nechápala jsem to. „Přísahala jsi!“ vmetla jsem jí do tváře večer v umývárně. Soucitně na mě pohlédla:

„Já se umím odpřísahat, chápeš? Stačí, když třikrát oběhneš hřiště a při tom za sebou táhneš švihadlo.“ Od té doby jsem stála stranou. Byla jsem člověk, s nímž se nepočítá. Odpadlík. Nešťastnice, která má otce v Beřkovicích.

Nezapadla jsem do kolektivu, ale s tím jsem měla problémy už předtím. Nenosila jsem úhledné copánky s mašlemi, nechodila jsem oblečená podle módy a paní učitelka mě nechválila.

Ale od té doby, co zlá Jitka prozradila moje tajemství, se všechno ještě o dost zhoršilo. Základní školou jsem prolezla s odřenými lokty a bez jediné kamarádky. Pro kluky jsem byla nikdo.

Chudinka z rozvrácené rodiny, s příliš krátkými kalhotami a děsným pruhovaným svetrem po starší sestřenici, který se dole páral. Vyučila jsem se prodavačkou a nastoupila do mléčných lahůdek. Ani tady mě kolegové nepřijali.

Připadala jsem jim protivná, nepřístupná a mrzutá, s nikým jsem se nebavila. Nepochopili, že to není z nafoukanosti, ale ze strachu. Táta umřel, žila jsem jen s mámou.

Byla hodná, laskavá, ale utrápená, přecitlivělá se slzami věčně na krajíčku a posedlá myšlenkou, že až se stane babičkou, všechno bude najednou báječné. „Není nic krásnějšího než mít miminko,“ snila. „Už se, Ivčo, nemůžu dočkat.“ Příšerně mě to deptalo.

„Mami, hlavně se na to neupínej,“ syčela jsem jako vzteklá kočka. „Máš snad pocit, že by mi tu bušily na dveře zástupy chlapů?“ Namítla: „To proto, Ivuško, že nemáš žádné sebevědomí. Kdyby ses pěkně oblékla a nemračila, byla by z tebe docela hezká holka.“

Jako vzteklá kočka

Tak jsem to opravdu zkusila a výsledkem byly dvě známosti, jedna horší než druhá. Zůstala jsem sama, a když zemřela máma, byla ta samota už k nesnesení. Došla jsem k neochvějnému závěru, že za všechno, co se mi v životě nepovedlo, může Jitka.

Ta zlá holka, která kdysi třídě prozradila, že je táta na léčení. Někdy jsem si představovala, co bych asi udělala, kdybych ji potkala. Jednu dobu jsem měla pro ten případ i nacvičenou řeč. Byla strašlivá. Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nikdy nepotkám.

Jednou, to mi už táhlo na padesát, jsem si dala v sámošce na vývěsku inzerát, že levně prodám obnošené oblečení. Zavolala mi nějaká holka, ať to přinesu do denního baru na náměstí, že tam bude ve čtyři čekat.

Nikdy jsem tam nebyla, zásadně do takových podniků nechodím. U baru jsem požádala o bezin­kovou limonádu, a pak jsem dostala šok. Podávala mi ji Jitka. Všechno se mi znovu vybavilo. Roztřásla jsem se, limonádou polila pult.

Srdce mi bušilo až v krku, musela jsem se opřít. Stanula jsem tváří v tvář mrše, která mi zničila život. Periferním zrakem jsem zaznamenala, že nejspíš vstoupila ta žena z inzerátu a rozhlíží se, kde jsem. Mlčky jsem jí podala tašku a zamumlala, že za to nic nechci.

Hloupá holka

„Páni, Ivčo, jsi to ty?“ ozvala se ta potvora. Horečně jsem přemýšlela, jak zněla má nacvičená řeč, v rozrušení se mi nevybavilo ani jediné slovo. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasípala jsem. „Ty… ty mrcho!“ Prudkými pohyby otírala pult, politý limonádou.

Všimla jsem si, že se jí na tvářích objevily rudé skvrny. Kupodivu i po letech dobře věděla, o čem mluvím. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že mi to není líto?“ zašeptala. „Zkus to pochopit. Byla jsem malá, hloupá holka.

Neměla jsem ponětí, že ti to tolik ublíží.“ Zírala jsem, jak si hřbetem ruky utírá slzy. V kapse jsem našla papírový kapesník a podala jí ho. „Zničilas mi život,“ zamumlala jsem, ale daleko klidněji. Rozesmála se: „Buď klidná, sobě taky.

Po pekelném rozvodu jsem sama jako kůl v plotě.“ Nalila mi novou limonádu. Poprosila kolegyni, ať ji na chvíli zastoupí a pak mi krátce vylíčila svůj příběh plný domácího násilí a zoufalství. Omluvila se mi snad tisíckrát.

A ze mě vztek pomalu vyprchával, bylo to úlevné, stejně jako pláč, který odplavoval křivdu. Navrhla: „A co si připít na setkání šampaňským?“ Bylo to moje první šumivé víno v životě. Chutnalo opojně, stejně jako přátelství, které se v ten den narodilo a trvá.

Ivana (61), střední Čechy

reklama
Související články
12.5.2024
Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Nerozlučné kámošky od školy V prvn
12.5.2024
Vdávala jsem se v 25 letech a už tehdy mi říkali, že si to mám rozmyslet. Můj nastávající byl prchlivý a podezíravý. Já si ale myslela, že nám to vydrží navěky. Když dnes vidím u své dcery, kolik mají dnešní holky dostupných informací, trochu závidím. Dnes a denně čtu příběhy o ženách, které trpěly pod drobnohledem žárlivce. Začíná to skoro vždy stejně, tak jako kdysi u mne, jenže já to nemo
4.5.2024
Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru. Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná. Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno. „Nepoveden
3.5.2024
Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo. S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery. Osudový muž Vláďa Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, ž
2.5.2024
Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit. Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
epochanacestach.cz
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
Pohádková krása zrcadlená ve vodní hladině! Vodní hrady a zámky zrcadlící se na hladině bývaly nedobytnými baštami i pohodlnými luxusními šlechtickými sídly a dnes jsou perlami české krajiny, za kterými putují statisíce turistů. A snad nejvýraznější mezi nimi je zámek Červená Lhota. Jméno podle ďábelské legendy Pro to, aby se jejich tvrz změnila ve vodní,
Automatické mlýny: K chrámu moderní architektury patří 212 klíčů
historyplus.cz
Automatické mlýny: K chrámu moderní architektury patří 212 klíčů
Bývaly doby, kdy architekti dokázali i obyčejným funkčním továrnám vtisknout eleganci výstavných zámků. Pardubice jeden takový skvost mají, a dokonce si ho v posledních letech vycizelovaly k dokonalosti. Umění, které mele Na břehu řeky Chrudimky v Pardubicích stával mlýn už v roce 1586. Na počátku 20. století však mlynářské konkurenci v oblasti vládnou bratři Egon (1871–1932) a Karel (1879–1944) Winternitzovi,
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
iluxus.cz
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
Právě probíhající „Perlový týden“ překvapil fantastickým náhrdelníkem značky Mikimoto. Ten bude možné vidět až do neděle v pražském butiku v ulici Na Příkopě, následně se všemi ostatními šperky poputu
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Pružné tělo v 50+? Je to snadné…
nejsemsama.cz
Pružné tělo v 50+? Je to snadné…
Bolí vás svaly a klouby, ládujete do sebe pilulky tišící bolest, a nic nezabírá? Chce to změnu… Vyčleňte si jen pár minut denně na protažení celého těla, a budete se cítit jako znovuzrozená. Protažení trapéz Tento cvik můžete provádět vsedě i vestoje, dodržet musíte jen zcela rovná záda. Jednou rukou přitáhněte hlavu k rameni, druhé rameno se
Podmořský monument Jonaguni: Jde o pozůstatky bájného kontinentu Mu?
enigmaplus.cz
Podmořský monument Jonaguni: Jde o pozůstatky bájného kontinentu Mu?
Jonaguni je ostrov náležející do japonské prefektury Okinawa. Poblíž něj leží pod mořskou hladinou gigantické kamenné bloky, které připomínají obrovské terasy se schodišti vytesanými do kamene. Odhadu
Když může Prachař, koketuje i ona
nasehvezdy.cz
Když může Prachař, koketuje i ona
Herečka Sara Sandeva (26) ze seriálu Jedna rodina to s Jakubem Prachařem (40) zřejmě nemá jednoduché! Že by jí už docházela trpělivost? Ještě než se dali dohromady, říkalo se, že není krásné ženy, k
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
epochalnisvet.cz
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
Bizarní skandál na začátku tohoto roku otřásá židovskou komunitou v New Yorku. Pod historickou synagogou je objeven tajný podzemní tunel vedoucí do suterénu prázdného obytného domu. O jeho původu a účelu se hned po odhalení rozhoří divoké spekulace. Sloužil k obchodování s dětmi nebo k jiným nezákonným činnostem, jak tvrdí konspirační teoretikové?   V polovině
Tagliatelle s bazalkovým pestem
tisicereceptu.cz
Tagliatelle s bazalkovým pestem
Tagliatelle představují dlouhé široké nudle. Seženete je v každém supermarketu. A nejlépe chutnají právě s pestem. Ingredience 1 balení těstovin tagliatelle dvě hrsti čerstvé bazalky 6 lžic ol
Naše Galaxie je domovem myriád bludných světů
21stoleti.cz
Naše Galaxie je domovem myriád bludných světů
Země a jejích sedm sestřiček se od svého zrodu drží pomyslných máminých sukní. Možná se jejich orbity v minulosti měnily, možná pohltily některé ze svých sourozenců, ale z dálky Sluneční soustava půso
Musím zachránit manželství!
skutecnepribehy.cz
Musím zachránit manželství!
Krásně jsme si žili, v klidu a pohodě. Vůbec by mě nenapadlo, že se můj život najednou zvrátí do nejistoty a emocí. Můj manžel Petr je velmi šikovný zahradník. Proto se před pěti lety rozhodl, že si založí firmu, aby měl ještě nějaké peníze ke klasickému platu navíc. Jsme manželé už mnoho let. Zamilovali jsme
Co potkalo planety na vesmírné cestě?
epochaplus.cz
Co potkalo planety na vesmírné cestě?
Bylo jednou jedno Slunce a mělo osm dětí. Jejich jména všichni známe. Mají ale něco společného s lidmi? I když už jsou to dnes dospělé planety, životem si nesou následky svého divokého dětství. Příběh se začíná psát před 4,6 miliardami let. Okolo právě vznikající hvězdy se vytvoří rotující prachoplynný disk. Částice v něm se začnou srážet