Domů     Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
8 minut čtení

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada.

Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody.

Bezohledně rozrazil dveře, bylo mu fuk, že nás probudí, vpadl do předsíně, většinou zakopl o koberec, natáhl se jak dlouhý, tak široký a tvrdě tam usnul.

Jednou ho našli, jak leží přede dveřmi, ruku s klíčem napřaženou k zámku, ale odemknout už neměl sil a chrněl až do rána na společné chodbě. Když ho máma tahala dovnitř, slyšela jsem, jak jí sousedka polohlasem povídá:

„Já se ti, Lído, divím, že máš na tohle nervy. Já bych je teda neměla.“ Máma tiše odvětila: „Do práce chodí, a to mi stačí. Bojím se být na holku sama. Jak bych to všechno utáhla, z platu školnice?“ Nu ano, to byly ještě zlaté časy. Potom tátu z práce vyhodili.

Když zrovna nepil v příšerné hospodě naproti, sedával doma a lekal mě tím svým prázdným pohledem. Ještě hůř, když byl lítostivý. Míval takové chvilky. To potom slzel a mně i mámě se omlouval. Říkal třeba: „Zkazil jsem vám život, holky.“ Máma na to: „Hele, Josef, jestli to chceš napravit, tak se běž léčit.“

To není normální

A on opravdu šel. Dobrovolně. Už dlouho jsem neviděla mámu v tak dobré náladě. Věřila v lepší budoucnost. Šly jsme do cukrárny a potom mi koupila nové boty a sobě taky. Z toho jsem pochopila, že tenhle den je opravdu sváteční a že teď už bude všechno fajn.

Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy základní školy a zrovna jsme jeli na školu v přírodě. Musím říct, že jsem se hrozně bála. Nebyla jsem vůbec kolektivní typ a tři týdny někde v Orlických horách, bez mámy, jen s mými divokými spolužáky, mě děsily.

Byla jsem tichá holčička s duší plnou smutku, neměla jsem žádné kamarádky. Letní školu jsem proplakala. V noci jsem nemohla spát, bloudila po studených chodbách a jednou nebo dvakrát mě vyhmátla třídní učitelka.

„Promluvím s tvou matkou, tohle není normální,“ řekla. „A honem spát.“

Taková smutná

Abych nezapomněla, jednu ze spolužaček jsem si docela oblíbila. Svěřila jsem se jí, že se mi stýská po mamince a že tu špatně spím. Ona mě ubezpečila, že prožívá totéž, že se také v noci budí a ty tři týdny bez rodičů jí připadají neúměrně dlouhé.

Sblížily jsme se, moje radost, že mám konečně, poprvé v životě, spřízněnou duši, neznala hranic. Jednou, když jsme se šli celá třída podívat k dančí oboře, jsme se loudaly za ostatními, a Jitka mi povídá: „Proč jsi pořád taková smutná?

Nejsmutnější ze třídy?“ Nevím, co mě to popadlo, příliš jsem jí důvěřovala, a povídám jí: „Mám trápení s tátou, víš? Je v Beřkovicích.“ Pokrčila rameny, nechápala, co to znamená.

Vysvětlila jsem jí, že je táta alkoholik a že v těch Beřkovicích je proto, aby ho tam doktoři vyléčili. Až se vrátí, bude uzdravený a nebude už chodit do hospod. Po celou dobu jsem šeptala a rozhlížela se, zda nás někdo nemůže slyšet.

„Přísahej, že to nikomu neřekneš,“ zachraptěla jsem závěrem. „Tohle se nikdo nesmí dovědět. Holky by se mi smály.“ Slavnostně zvedla dva prsty k přísaze.

Přísahala jsi

Druhý den to věděli všichni. I paní učitelka. Zírali na mě, jako bych byla malomocná. Holky si šeptaly a významně po mně pokukovaly. Kluci tolik ne, jen Kudrna, třídní šašek, se mě přišel během večeře zeptat, jestli budu taky chodit do hospody, až budu velká.

Následoval výbuch smíchu. Odnesla jsem nedojedené rizoto k výdejnímu okénku a odešla se sklopenou hlavou do ložnice. Proč to udělala? Nechápala jsem to. „Přísahala jsi!“ vmetla jsem jí do tváře večer v umývárně. Soucitně na mě pohlédla:

„Já se umím odpřísahat, chápeš? Stačí, když třikrát oběhneš hřiště a při tom za sebou táhneš švihadlo.“ Od té doby jsem stála stranou. Byla jsem člověk, s nímž se nepočítá. Odpadlík. Nešťastnice, která má otce v Beřkovicích.

Nezapadla jsem do kolektivu, ale s tím jsem měla problémy už předtím. Nenosila jsem úhledné copánky s mašlemi, nechodila jsem oblečená podle módy a paní učitelka mě nechválila.

Ale od té doby, co zlá Jitka prozradila moje tajemství, se všechno ještě o dost zhoršilo. Základní školou jsem prolezla s odřenými lokty a bez jediné kamarádky. Pro kluky jsem byla nikdo.

Chudinka z rozvrácené rodiny, s příliš krátkými kalhotami a děsným pruhovaným svetrem po starší sestřenici, který se dole páral. Vyučila jsem se prodavačkou a nastoupila do mléčných lahůdek. Ani tady mě kolegové nepřijali.

Připadala jsem jim protivná, nepřístupná a mrzutá, s nikým jsem se nebavila. Nepochopili, že to není z nafoukanosti, ale ze strachu. Táta umřel, žila jsem jen s mámou.

Byla hodná, laskavá, ale utrápená, přecitlivělá se slzami věčně na krajíčku a posedlá myšlenkou, že až se stane babičkou, všechno bude najednou báječné. „Není nic krásnějšího než mít miminko,“ snila. „Už se, Ivčo, nemůžu dočkat.“ Příšerně mě to deptalo.

„Mami, hlavně se na to neupínej,“ syčela jsem jako vzteklá kočka. „Máš snad pocit, že by mi tu bušily na dveře zástupy chlapů?“ Namítla: „To proto, Ivuško, že nemáš žádné sebevědomí. Kdyby ses pěkně oblékla a nemračila, byla by z tebe docela hezká holka.“

Jako vzteklá kočka

Tak jsem to opravdu zkusila a výsledkem byly dvě známosti, jedna horší než druhá. Zůstala jsem sama, a když zemřela máma, byla ta samota už k nesnesení. Došla jsem k neochvějnému závěru, že za všechno, co se mi v životě nepovedlo, může Jitka.

Ta zlá holka, která kdysi třídě prozradila, že je táta na léčení. Někdy jsem si představovala, co bych asi udělala, kdybych ji potkala. Jednu dobu jsem měla pro ten případ i nacvičenou řeč. Byla strašlivá. Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nikdy nepotkám.

Jednou, to mi už táhlo na padesát, jsem si dala v sámošce na vývěsku inzerát, že levně prodám obnošené oblečení. Zavolala mi nějaká holka, ať to přinesu do denního baru na náměstí, že tam bude ve čtyři čekat.

Nikdy jsem tam nebyla, zásadně do takových podniků nechodím. U baru jsem požádala o bezin­kovou limonádu, a pak jsem dostala šok. Podávala mi ji Jitka. Všechno se mi znovu vybavilo. Roztřásla jsem se, limonádou polila pult.

Srdce mi bušilo až v krku, musela jsem se opřít. Stanula jsem tváří v tvář mrše, která mi zničila život. Periferním zrakem jsem zaznamenala, že nejspíš vstoupila ta žena z inzerátu a rozhlíží se, kde jsem. Mlčky jsem jí podala tašku a zamumlala, že za to nic nechci.

Hloupá holka

„Páni, Ivčo, jsi to ty?“ ozvala se ta potvora. Horečně jsem přemýšlela, jak zněla má nacvičená řeč, v rozrušení se mi nevybavilo ani jediné slovo. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasípala jsem. „Ty… ty mrcho!“ Prudkými pohyby otírala pult, politý limonádou.

Všimla jsem si, že se jí na tvářích objevily rudé skvrny. Kupodivu i po letech dobře věděla, o čem mluvím. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že mi to není líto?“ zašeptala. „Zkus to pochopit. Byla jsem malá, hloupá holka.

Neměla jsem ponětí, že ti to tolik ublíží.“ Zírala jsem, jak si hřbetem ruky utírá slzy. V kapse jsem našla papírový kapesník a podala jí ho. „Zničilas mi život,“ zamumlala jsem, ale daleko klidněji. Rozesmála se: „Buď klidná, sobě taky.

Po pekelném rozvodu jsem sama jako kůl v plotě.“ Nalila mi novou limonádu. Poprosila kolegyni, ať ji na chvíli zastoupí a pak mi krátce vylíčila svůj příběh plný domácího násilí a zoufalství. Omluvila se mi snad tisíckrát.

A ze mě vztek pomalu vyprchával, bylo to úlevné, stejně jako pláč, který odplavoval křivdu. Navrhla: „A co si připít na setkání šampaňským?“ Bylo to moje první šumivé víno v životě. Chutnalo opojně, stejně jako přátelství, které se v ten den narodilo a trvá.

Ivana (61), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
4 minuty čtení
Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta
3 minuty čtení
Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vdala jsem se z lásky, opravdu z lásky. A pak jsem se zamilovala do jiného a zničilo mi to život. S Jirkou jsme se znali od střední. Brali jsme se velmi mladí. Postavili jsme společně za podpory našich rodin dům a vychovali dceru. Život plynul jako klidná řeka. Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem někde ztratila samu sebe. Pracovala jsem ja
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.