V lásce jsem bohužel neměla štěstí. Provdala jsem se za agresivního alkoholika, život s ním byl nesmírně těžký a také smutný. S manželem jsme se po dvaadvaceti společných letech nenáviděli na život a na smrt. Po rozvodu jsem přemítala, zdali mám nějakou hezkou vzpomínku, alespoň třeba jedinou, ale mozek mi ji odmítal vydat. Vybavovaly se mi jen samé zlé věci, jako by se žádné dobré neuskutečnil

Byla jsem ještě malá holka. Já a mé spolužačky jsme obdivovaly jinou dívku. O sedm let starší a velmi krásnou. Tak jsme se jí chtěly ve všem vyrovnat. Bylo jí patnáct a jmenovala se Eliška. Krásná, jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé blond vlasy, které se leskly na slunci jako medový samet. Její oči byly velké a modré, skoro jako by se v nich zrcadlil celý svět. Nesmírně krásná dívka, kterou

Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka. Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si h

Jsem sice vdaná, ale svého muže mám „jen“ ráda. Ten, kterého jsem milovala celým srdcem, bohužel do mého života nepatří. Nevím, jestli to lze omluvit věkem nebo nedostatkem zkušeností. Kdysi jsem byla zamilovaná tak, jak se to povede jenom jednou za život. A pak jsem to celé pokazila. Tomáše jsem poznala jako středoškolačka na brigádě v jedné restauraci. Přestože jsme se tam pořádně nezastavili

Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život. Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu. A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali

Místo dítěte mi můj přítel přinesl štěně. Bylo tak krásné, že jsem si ho okamžitě zamilovala. Malá psice dostala příznačné jméno Kráska. Nedokážu vysvětlit, proč jsme si pořídili psa. Přinesl ho Jiří, aniž to se mnou konzultoval. Když jsem se divila, odpověděl, že ze štěněte přece musí mít radost každý. Každý kromě mě, odpověděla jsem v duchu. Protože já jsem chtěla dítě – a ihned jsem pochopil

Ve dvaceti mi teta řekla něco, co mi přišlo jako nezajímavé plácnutí. Varovala mne, že s mojí dcerou bude zle. do by to bral vážně? Teta byla vždycky trochu tajemná. Měla ten zvláštní způsob, jak se dívat, mluvit, měla nadpřirozené schopnosti, ovšem ve dvaceti tomu nepřikládáte takovou váhu. Varovala mne před nástrahami Negativní věci zkrátka vytěsníte. Dnes bych to brala jinak. „Budeš mí

Byla jsem vždy zvyklá na ticho a klid našeho malého městečka. Ovšem měla jsem sousedku, se kterou jsme to ticho vždy rozkecaly. Lidé se u nás znali. Každý den se pozdravili a poklábosili, ale spíš jsme žili po menších skupinkách. Někdo jen v kruhu rodiny, jiný měl své sousedy. A i my s manželem jsme měli fajn „vedlebydlící“. Tak jsme si říkali, protože jsme si byli blízcí jako spolubydlící, jen

Byl krásný den. Jeden z těch, kdy se všechno zdá tak krásné. Jenže tehdy mi navždy odešel první syn… Můj Jakub. Byl veselý a plný energie. Bylo mu pět let a já si ještě dnes pamatuji, jak běhal kolem bazénu, smál se a rozčiloval se na svého mladšího brášku, který se mu tam pletl. Nikdy jsem si nemyslela, že ten den změní všechno. Náhlá tragédie Dodnes si říkám, kdybych se na ně víc dívala

Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životn