Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vdala jsem se z lásky, opravdu z lásky. A pak jsem se zamilovala do jiného a zničilo mi to život.
S Jirkou jsme se znali od střední. Brali jsme se velmi mladí. Postavili jsme společně za podpory našich rodin dům a vychovali dceru. Život plynul jako klidná řeka.
Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem někde ztratila samu sebe. Pracovala jsem jako úřednice. Den co den stejná nudná práce. Doma zase brali veškerý můj servis jako samozřejmost.
Naprosto mě okouzlil
Pak nastoupil na vedoucí pozici Marek. Na první pohled charismatický muž. Ale především to byl člověk, který poslouchal a všímal si mě, často mi skládal komplimenty. Nejdřív jsem byla v rozpacích, i když mi to samozřejmě moc lichotilo.
Dlouho mi nikdo neřekl, že jsem chytrá a že mám dobré nápady. Začali jsme spolu chodit na obědy, které se často protáhly. Pak mi jednou Marek sám nabídl, že mě sveze domů. Od té doby mě začal vozit častěji.
Jednou jsme se zastavili na kávu, podruhé jsme zašli do vinárny. A potřetí? Potřetí už jsem mu už dovolila, aby mě políbil. Bylo to jako probuzení. S Markem jsem byla ženou, která může mít, co chce. A hlavně jsem se tak cítila. Neznala jsem ten pocit.
Doma jsem lhala
On mi nabídl, že pokud o to stojím, otevře mi dveře k lepší pozici. „Stačí, když budeme opatrní,“ špitl mi. Ale já už byla zamilovaná, tak bych přistoupila na cokoli. Pracovní porady, služební cesty nebo zpožděná tramvaj. Doma jsem lhala a Jirka mi věřil.
Nikdy by mě nepodezříval. Na to byl příliš velký dobrák. Jenže tajemství není lehký náklad. Marek se stal mou drogou. Časem jsem si začala všímat, že už ho vůbec nezajímám, jak tomu bylo na začátku.
Začala jsem si uvědomovat, že z jeho strany to byla jen hra, jak mě dostat, a já, naivní husa, na ni skočila. Už se neptal se, jak se mám, a když jsem mlčela, zajímal ho jen sex, který byl krásný, ale jinak mi to vše začalo hořknout.
Fatální chyba
Jednoho večera jsem se vrátila domů pozdě. Jirka na mě čekal. V ruce měl můj telefon, který jsem si ráno zapomněla na botníku. Telefon jsem si nikdy nezamykala. Na displeji svítila zpráva: „Zítra jako obvykle? Pokoj 306.“
V tu chvíli mi došlo, že všechno ví. Neudělal scénu. Jen se zeptal: „Jak dlouho?“ Nemohla jsem lhát. Všechno jsem řekla. Jen stál a mlčel. Otočil se a odešel do ložnice. Druhý den mi napsal: „Odpoledne odcházím. Nechávám ti dům, nechci nic. Jen ať mě už nikdy nehledáš.“
Zhroutil se mi svět. A Marek? Ten vyklidil pole. Začal být chladný, odtažitý. Brzy převedl projekt na jinou kolegyni. Ztratila jsem všechno. Muže, důvěru i iluze. Zbyla mi jen vina. Stálo ti to za to?
Dagmar T. (65), Hodonín
