Neslyším, ale i ticho má zvláštní sílu. Poslouchám ho každý den, když si sednu ke stolu s hrnkem slabého čaje a dívám se z okna na dvorek.
Vždycky jsem měla ráda rána. Ne kvůli východu slunce, ten jsem často zaspala, ale kvůli tomu klidu, který přichází dřív než první hluk ulice. Poslední dva roky je ticho jiné. Přestala jsem slyšet ptačí zpěv. Nejprve jsem si myslela, že ptáci uletěli.
Pak jsem pochopila, že ne oni. Ale já. Ztrácím sluch. Pomalu a nenápadně, jako když se z fotky vytrácí barva. A právě ten ptačí zpěv mi začal chybět nejvíc.
Starý magnetofon
Na půdě jsem našla starý magnetofon. Naposledy jsem ho držela v rukou snad před 30 lety. Byl zaprášený, ale pořád funkční. V šuplíku jsem našla kazety, na které jsem kdysi nahrávala zvuky z našeho dvora. Ptáci, vítr, smích mých dětí.
Zapnula jsem ho a posadila se. Zvuk byl slabý, praskavý, ale slyšitelný. Zavřela jsem oči a najednou jsem byla zpátky. Stála jsem na trávníku, v ruce koš s prádlem a z okna na mě volal malý Mirek, že mám jít rychle, že začíná pohádka. Bylo to jako vzpomínka, která se nadechla.
Cvičení v parku
Začala jsem chodit na cvičení pro seniory do parku. Ne kvůli tělu, to už se stejně hýbe, jak chce, ale kvůli těm pár lidem, kteří tam byli. Jedna paní, Jarka, mě jednou oslovila. Prý jestli nejsem ta, co sedává pod stromem a dívá se na listí. Přikývla jsem.
Povídaly jsme si o obyčejnostech. O tom, jak šumí tráva, jak se mění světlo během dne. Ona říkala, že slyší všechno moc silně a občas jí to vadí. Já řekla, že skoro nic neslyším, a vadí mi to ještě víc. Usmála se. A pak mě naučila něco zvláštního.
Poslouchat očima
Přinesla mi knihu o znakovém jazyce. Ne kvůli znakům, ale kvůli cvičení vnímání. Učila mě číst rty, všímat si výrazů, sledovat jemné pohyby. Zjistila jsem, že i ticho může být hlasité, když víte, kam se dívat. Začala jsem „slyšet očima“. A víte co?
Byl to úplně nový svět. Děti na hřišti, jejich smích se mi znovu vrátil do života, i když jinou cestou. Naučila jsem se poznat smích podle ramen a jiskry v očích.
Naučila jsem se rozeznat vztek, když někdo zatne čelist, a smutek, když má někdo sklopené oči příliš dlouho.
Dopis pro sebe
Jednou jsem si napsala dopis. Sama sobě. Napsala jsem si, že i když neslyším jako dřív, pořád slyším dost. Srdcem, očima, pamětí. Dopis jsem si schovala do zásuvky a čtu si ho vždycky, když mám pocit, že jsem ztracená.
Co mi dala ztráta?
Připomíná mi, že i ztráta může být začátek. Ne ticho, ale jiný druh hudby. A tak zase sedávám ráno u stolu, s čajem v ruce. Ptačí zpěv sice neslyším, ale dívám se na větve, jak se chvějí ve větru. Vím, že tam jsou. A to mi stačí.
Uvědomila jsem si, jak moc si vážím zvuku, smíchu, hlasu blízkých. Je to maličkost. Pro nás samozřejmost. Dokud to máme. Vždy jsem si myslela, jak je těžké ztratit zrak. Něco vám sdělím. Bez zvuků, které důvěrně znáte, to také není nic moc. Učím se tedy naslouchat jinak, očima, doteky, a hlavně srdcem.
Marta L. (79), Plzeň
