Krásy věcí kolem nás bychom si měli vážit. Vím o tom své. Mne fascinovaly obyčejné věci, na které dnes už jen vzpomínám. Nevidím je. Když jsem byla malá, svět mi připadal jako kouzelné místo. Bydleli jsme na okraji města, kde končily paneláky a začínaly louky. Tatínek mě často vyhazoval do vzduchu a chytal, maminka mi zpívala u večeře a v létě jsme s bratrem lítali v polích. Všechno si živě pam

V poslední době se cítím, jako by se můj život rozpadal. Po dvaceti letech manželství jsem se zamilovala do švagra, bratra mého manžela. Teď mám pocit, že mě manžel začíná podezírat, a já nevím, co mám dělat. Můj život je teď plný viny, lásky a strachu, a zoufale hledám cestu, jak z toho ven. Manžela obdivuji S manželem Martinem máme dvě děti, dospělé, které už žijí své životy. Naše manže

Přišlo mi pozvání na třídní sraz a mně v tu chvíli zase vyhrkly slzy. Studovala jsem zdravotní školu, kterou jsem si vybrala a kam jsem se moc těšila. Jenže odmala jsem měla velké zdravotní problémy, tak jsem dost často chyběla. Bohužel díky tomu trochu trpěl i můj prospěch. Už jako malou holku mě stále bolelo břicho, nechtěla jsem jíst a byla jsem strašně hubená. A především to bylo trnem v ok

Básník tvrdí, že láska kvete jen jednou v žití. Ve svých sedmnácti letech jsem tomu uvěřila a domnívala jsem se, že se za Ladislava, svou první lásku, určitě provdám. Byla to krásná doba. Sedmnáct let. Věk, kdy má člověk ještě iluze. Ve škole jsme probírali básníka Jaroslava Seiferta, který hlásal, že jen jednou kvete v roce máj, jen jednou v žití láska. A já, sedmnáctiletá středoškolačka, j

Byla malá, křehká, s vlásky světlými jako pavučiny v ranním slunci. Říkala mi „babi“, a když mě objímala, svět měl smysl. Moje vnučka Natálka. Bylo jí teprve šest, když se stalo něco, co změnilo celý náš svět. Vytratila se tak snadno. A my nevíme, proč. Co se tehdy mohlo stát? Jeden obyčejný den se změnil v bolest Bylo léto. Slunce pálilo a vzduch voněl trávou a bezstarostností. Natálka s

Můj syn byl celý můj svět. Když jsem ho poprvé držela v náručí, byl to ten nejmenší, ale nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznala. David byl mojí hrdostí. Narodil se předčasně a musel si už jako malý život vybojovat. Já si pak dala za cíl vychovat ho k tomu, aby byl dobrý. Ne bohatý, ne dokonale úspěšný, ale slušný. Aby se nikdy nebál postavit za to, co je správné. A on mě poslouchal. S tím

Když jsem se vdala a porodila syna, plánovala jsem další děti. Místo toho jsem pohřbila muže i s chlapcem. Bylo mi sotva dvacet, když jsem poprvé ucítila, jak voní opravdové štěstí. Jaro se probouzelo, stromy se zelenaly a já se vdávala. Byl to ten nejlepší chlap Můj muž, Jan, měl úsměv, který mě hřál až do morku kostí. Byli jsme mladí, zamilovaní a připadalo nám, že svět nám leží u nohou

Všechno jsem chtěla zvládnout sama, nikoho jiného jsem nepotřebovala. Tak jsem proti sobě poštvala všechny blízké a dnes jsem osamělá. Vždycky jsem byla samostatná a byla jsem na to taky patřičně hrdá. Pomoc druhých jsem nepotřebovala, a to ani pomoc své rodiny. Hned, jak mi bylo osmnáct, jsem odešla z domova. Hodně jsem cestovala a dokázala si slušně vydělat na živobytí. Partnera, se kterým

Zamilovala jsem se do Dušana, byl to hodný kluk, nosil mi květiny. Moji rodiče byli proti této známosti a přemlouvali mě, ať ji ukončím. Rodiče mi vybrali ženicha. Zní to jak z předminulého století, ale je to pravda. Říkali, že to se mnou myslí dobře, jenomže všichni víme, kam vede cesta, co je dlážděna dobrými úmysly. Dnes, řekne-li mi někdo, že to se mnou myslí dobře, otřesu se hrůzou. Z dobr

Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám. Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života. Smála se.