Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic.

Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu.

Tančili jsme spolu

S Františkem jsme spolu dvaačtyřicet let. Poznali jsme se už v tanečních, kde mě okouzlil svým šarmem a vtipem. Tanec nebyl jeho nejsilnější stránkou, ale dokonale to kamufloval svojí osobností.

Společně jsme vychovali dvě dcery, postavili si dům a konečně si začali užívat důchodu. Procházky po lese, zahradničení, cestování po Česku. Byli jsme vždy skvělý tým, nerozluční přátelé.

Když před třemi lety začal kašlat a ztrácet váhu, mysleli jsme, že je to jen nachlazení a díky tomu i ztráta chuti k jídlu. Ale vyšetření odhalila krutou pravdu. Nemoc je už v pokročilém stadiu. Lékaři mu dávali rok, maximálně dva.

František ale bojuje dál, i když je každý den slabší. Zpočátku jsem byla odhodlaná. Říkala jsem si, že pro něj udělám všechno. Chemie, ozařování, nekonečné cesty do nemocnice. Stála jsem při něm.

Když už nemohl chodit, zařídila jsem domácí péči, naučila se měnit infuze, podávat léky, pomáhat mu s hygienou. Dcery nám také pomáhají, jak mohou, ale mají své rodiny, práci a ještě žijí daleko.

Většina péče zůstala na mně. Ze začátku mi to nevadilo. Byla to moje láska k němu, moje povinnost. Ale teď, po třech letech, cítím, že se hroutím.

Bojím se i spát

František je už jen stínem sebe sama. Váží sotva padesát kilo, nemůže sám jíst, sotva mluví. Každý jeho pohyb je pro něj velkou námahou a bolestí. A já musím být silná za nás oba. Přes den ho krmím, převazuji, otáčím a mažu, aby neměl proleženiny.

V noci bdím, protože se o něj bojím. Často se dusí a potřebuje kyslík. Spím jen pár hodin, a i to s uchem nastaveným na každý jeho zvuk. Moje tělo už to nezvládá. Bolí mě záda, ruce, mám vysoký tlak.

Minulý měsíc jsem zkolabovala, když jsem ho zvedala z postele. Sestra mě musela odvézt k lékaři. Poprvé jsem si připustila, že jsem na hraně.

Chci to zvládnout sama

Péče o Františka mě pohltila. Nemám čas na sebe, na přátele, na radost. Dům, který jsme milovali, se teď smrskl na improvizovaný nemocniční pokoj. Přestala jsem chodit na procházky, číst knihy, dokonce ani jíst moc nemohu.

Jen v rychlosti do sebe hodím, co je po ruce, abych měla sílu. Naše dcery mě prosí, ať si najmu pečovatelku, ale to by stálo víc, než si můžeme dovolit. Navíc mám pocit, že bych Františka zradila, kdybych péči předala někomu cizímu.

On sám mi říká, ať to vzdám, že nechce být přítěží. Ale jak můžu opustit muže, kterého miluji? Před měsícem mi lékař navrhl hospic. Říkal, že by tam František měl profesionální péči, že by ho udrželi bez bolesti.

Hospic mi zněl jako místo, kam se chodí umírat, jako bych ho už odepisovala. Ale pak jsem tam zavolala a mluvila s koordinátorkou.

Vysvětlila mi, že se starají nejen o pacienty, ale i o rodiny, že bych mohla být s Františkem, ale nemusela bych nést všechnu tíhu sama. Poprvé po letech jsem pocítila záblesk naděje, nejen pro něj, ale pro nás oba.

Teď jsem na rozcestí

Miluji Františka a chci, aby jeho poslední dny byly důstojné. Ale už nemám sílu být jeho sestrou, pečovatelkou, kuchařkou i manželkou najednou. Cítím vinu, že vůbec zvažuji hospic. Co si o mně pomyslí dcery?

Co by si pomyslel František, kdyby věděl, že to nezvládám? Přitom vím, že by chtěl, abych se o sebe také postarala. Vždycky mi říkal, že moje zdraví je pro něj to nejdůležitější.

Každý večer, když ho držím za ruku a on usíná, si představuji, jaké by to bylo mít pomoc. Možná bych se zase mohla usmát, vzpomenout si na časy, kdy jsme se smáli u jezera nebo tančili v obýváku.

Rozhodnutí je těžké

Bojím se, že až ho jednou pustím, už ho nikdy mít nebudu. Přesto vím, že musím myslet i na sebe, abych s ním mohla být až do konce. Můj příběh není o hledání lítosti, ale o upřímnosti. Péče o milovaného člověka je ta nejtěžší láska.

Chci věřit, že ať už se rozhodnu jakkoliv, bude to z lásky k Františkovi. Snad jednou přijmu, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, a vlastně i musela.

Blanka J. (72), Nymburk