Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo.

Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno.

Ale byli jsme tolik, tolik zamilovaní! A přece nás rozdělila jedna jediná pitomá holka, která se ještě stavěla být mou kámoškou.

Byla falešná a Ondru mi záviděla, a tak mi jednou, to nám bylo s Ondrou devatenáct a plánovali jsme svatbu, řekla, že se mi musí k něčemu přiznat. Že se prý s Ondrou vyspala a že ji to mrzí, a tak jde s pravdou ven. Uvěřila jsem jí.

Proč by se proboha přiznávala k něčemu, co neudělala? Rozešla jsem se s Ondrou, ač donekonečna opakoval, že si to ta megera vymyslela, a ať proboha zavolám na pomoc zbytky zdravého rozumu. Nikdy v životě by mě nepodvedl – zapřísahal se.

Vše odpuštěno

Nechápu, proč jsem věřila jí, a ne jemu. A tak jsem ztratila svou životní lásku, budoucího manžela, s nímž jsem se chystala kráčet životem v dobrém i zlém. Nikdy jsem o svém verdiktu nezapochybovala. Vždyť to byl ničema, falešník, nevěrník.

Po mnoha letech jsem se s tou ženou, která mi to provedla, setkala v práci. Učily jsme na téže škole. Podala jsem jí ruku a povídám: „Co bylo, bylo. Vše odpuštěno.“ Vytřeštila oči: „Jak to myslíš?“ Připomněla jsem jí noc, kterou strávila s mým klukem.

Začala se smát: „Počkej, ty jsi tomu věřila? Já to řekla jen tak. Kecala jsem. Záviděla jsem ti, byl hezkej. Já vím. Byla jsem pitomá husa.“

Střelila jsem jí obrovskou facku. Bylo to ve sborovně, byli tam lidi. Křičela, že jsem se zbláznila. „Ty mrcho!“ ječela jsem. Musela jsem si vzít nemocenskou. Sesypala jsem se.

Nech to plavat

Ondru jsem vyhledala, bydlel relativně blízko. Seděli jsme proti sobě v bistru a já to na něj všechno vychrlila. „Byla jsem tak blbá,“ volala jsem a promáčela další kapesník. Vzdychl a podal mi kapesníků celý balíček. „Asi to tak mělo být,“ řekl tiše.

„Nech to plavat.“ Křičela jsem, že to plavat nenechám, že ho chci vídat, že bychom mohli… třeba… Jen vrtěl hlavou: „Jsem ženatý, ty vdaná. Ber to, jak to je. A kolegyni odpusť, uvidíš, že se ti uleví.“ Odpověděla jsem, že jí neodpustím nikdy v životě.

Odpustila jsem jí asi za dva měsíce, když jsme slavili Den učitelů. Něco jsem popila, sedla si k ní a stiskla jí ruku. Usmála se. A mně se po té chvíli doopravdy ulevilo.

Přiznala jsem jí, že se mi po Ondrovi celý život stýská. Ona na to: „Neblázni. Třeba to zas takový anděl není. Možná pije nebo tak.“ Smutně jsem se usmála. Husa jedna…

Jiřina (67), Chebsko