Byl mým celoživotním druhem. Člověkem, s nímž jsem sdílela každý den. Žili jsme jeden pro druhého, a pak se všechno najednou zlomilo. Ztratila jsem směr i jistotu. On byl celý můj svět. Dnes je mi sedmdesát a někdy stále nevím, jak pokračovat. Dřív jsem si říkala, že mám obrovské štěstí, protože mi osud dopřál takového partnera. O to bolestnější je současnost a realita dní. Ten pravý a jedin

Bývaly to hezké časy, bylo mi šestnáct a kluci se o mě prali. Naivně jsem si myslela, že to tak bude napořád, že to vydrží navždycky. Byla jsem rozmazlená, šestnáctiletá holka, která se domnívala, že jí svět leží u nohou jako poslušný pes a že se všichni kolem narodili jen proto, aby jí posluhovali a obdivovali. Nebylo tomu tak, ale to jsem tehdy ve své zhýčkanosti bohužel nepochopila. Měla jse

Celý život jsem se držela jednoho pravidla: být loajální. Vždy jsem věřila, že když budu upřímná a vstřícná, lidé si mě budou vážit. Kdepak. Pracovala jsem víc než ostatní. O víkendech, večerech, prázdninách. Nikdy jsem si nestěžovala, nikdy jsem nečekala žádné extra pochvaly. Stačilo mi, že jsem věděla, že dělám to nejlepší, co můžu. Byla jsem tam, když to bylo potřeba. Zůstávala jsem po praco

Byla jsem mladá a blbá a ztratila jsem hlavu. To mě neomlouvá. Měl tři děti a manželku prý poněkud prazvláštní. Byla to láska na první pohled. Prý i z jeho strany, jak mě ubezpečoval. Rozuměli jsme si úplně ve všem. Mělo to jedinou vadu. On už ženu měl, a dokonce se třemi dětmi. Měl být můj! Byla jsem přesvědčená, že jsem tohoto mužského měla potkat už dřív, protože bych mu tak ráda dala

Dívá se na mě a neví, kdo jsem. Přitom jsme spolu vyrůstaly. Dvě sestry, které spolu držely. Zbláznila se. Zní to tvrdě a neúprosně, ale je to pravda. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme všechno, radosti i starosti. Nikdy jsem si nepředstavovala, že ji jednoho dne přemůže něco tak temného, co jí vezme její zdravý rozum. A začalo to tak nenápadně. Nejdříve byla podrážděná, pak přišly úzkosti, nes

V našem městě panoval klid. Měla jsem sousedku, se kterou jsme si důvěřovaly. Jenže najednou se vypařila. S tím divným mužem. Eva žila sama. Její bývalý manžel ji opustil kvůli jiné ženě, a to ji sice ranilo, ale nikdy se tím nenechala zlomit. Naopak, stále byla usměvavá a zdálo se, že je silná. Měla své rituály. Ráno procházka, odpoledne nákup v místním obchůdku a večer tichá četba na balkoně.

Roky jsem se styděla otevřeně přiznat, že jsem milovala dva muže celý život. Dnes už své tajemství skrývat nemusím! Sedím u kuchyňského stolu, stará lampa vrhá měkké světlo na vybledlý ubrus. Venku je ticho, jen vítr občas zašumí v korunách jabloní. Jsem už stará, život jsem si odžila, a přesto mám pocit, že některé věci jsem pochopila teprve teď. Možná je to věk, možná ta samota, která mě nutí

Říká se, že by se člověk neměl hrabat v minulosti, spíš hledět dopředu. Jenže, znáte to, přijde chvíle, kdy vytáhnete krabici s fotkami a vzpomínáte. Mohli jsme spolu zestárnout. Tak jsem si to malovala, když jsem slavila osmnácté narozeniny. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a mám ho ráda dodnes. Vydrželo mi to celý život. Ale míjíme se a vždycky se míjet budeme. Přitom jsme se k sobě tak hodil

Když jsem se potkala s bývalým manželem na hřbitově u hrobu rodičů, málem bych ho nepoznala. Vypadal hrozně, najednou mi ho bylo tak líto... Pepík byl moje velká láska. Znali jsme se od školy, chodil o dva roky výš, a byl to školní krasavec. Točily se kolem něj snad všechny holky z naší vesnice. Měl ale jednu velkou vadu, byl strašný sukničkář! Už když jsme spolu chodili, se to projevovalo. Don

Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved