Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem šla naposledy za mojí dcerou, abych se s ní rozloučila. Ta bolest byla nesnesitelná. Najednou jsem si uvědomila, že už tu prostě není. Moje dcera Petra byla zdravá, chytrá a krásná dívka. Nepřekvapovala nás žádnými problémy v dospívání, a když dospěla, byla úspěšná a měla jasné plány. Vypracovala se, našla si dobré zaměstnání a potkala Pavla, se kterým plán

Dětství na vsi jsem nesnášela. Nebyla jsem proto ani na jednom třídním srazu. Teď je mi líto, že většinu spolužáků už nikdy neuvidím. Hned, jak to bylo možné, jsem se z té vesnice odstěhovala. Život tam byl středověk. Chtěla jsem do velkého světa, chodit do divadel, na koncerty, setkávat se se slavnými lidmi. A tak jsem si vzala o dvacet let staršího, rozvedeného inženýra, který měl u nás na vs

Ten psík se objevil u našich vrat zničehonic. Nedal se odehnat. Netušili jsme, jak moc nám jednou pomůže a odmění se za to, že jsme mu dali najíst a napít. Bylo to krátce po narození naší malé Janičky. Měli jsme tehdy už tříletého synka Petříka ale s bydlením to vypadalo špatně. Peněz jsme moc neměli a na státní byt se čekalo dlouho. Proto jsme vzali zavděk podkrovím mého rodného domku a bydlel

Je těžké to přiznat, protože spolu máme děti. Ale upřímně, vztah s Ondřejem byl omyl. Vzali jsme se víc z vděku než z opravdové lásky. Tenkrát šlo o nehodu. Můj otec jel na motorce, když ho srazilo auto. Ondřej byl shodou okolností poblíž. Neváhal, zastavil a okamžitě mu poskytl první pomoc. Táta byl na tom špatně a ztratil hodně krve. Potřeboval urgentně dárce. Ondřej měl stejnou krevní sku

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude můj život. Že se jednoho dne ocitnu v cizím bytě a opět sama. Láska, manželství, děti. Všechno, čemu jsem tolik věřila, najednou neexistuje. Zůstaly mi jen krabice, ticho a myšlenky, kterým se nejde ubránit. V jedné z krabic jsem narazila na fotky. Společné dovolené, oslavy, svatba… Na první pohled obyčejné vzpomínky. Ale teď? Teď mi rvou srdce. Tolik smíc

Doktoři zaveleli, že se děda musí šetřit, dávat na sebe pozor. Byl však velice neukázněný pacient a dělal si, co chtěl, na doktory kašlal. Jsou chvíle, kdy si řeknete: ještě včera jsem byl šťastný, ale nevěděl jsem o tom. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Totéž platí o nemocech. Děda byl jako řípa, vsadili bychom se, že se dožije nejméně sto dvaceti let, a zemře-li, pak při prá

Sedím na lavičce v parku, kde jsme se s Karlem poprvé políbili. Šediny mi prokvétají ve vlasech, ale srdce mi pořád buší, když si vybavím jeho tvář. Už tehdy mi tváře hořely jen jsem ho spatřila. Tahle láska jako z filmu mě navždy změnila. Našla si mě, ani nevím jak, a i po tolika letech ji cítím v každé buňce svého těla. Byl počátek devadesátých let a já byla dvaadvacetiletá prodavačka v knihk

Zmizel jednoho letního rána. Vstal, nasnídal se, pohladil mě po vlasech a odešel. Můj bratr. Shledání po letech bylo však bolestivé. Nikdo nic nevysvětloval. Rodiče jen pokrčili rameny, že prý „potřeboval čas“. Čekala jsem týdny, měsíce, roky. Psala jsem mu dopisy, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Doma se o něm přestalo mluvit úplně, jako by nikdy neexistoval, ale já jsem věděla, že existuje.

Uvěřila jsem anonymnímu dopisu a připravila se o životní štěstí. Z pětiletého vztahu, z toho tři roky ve stavu manželském, byly najednou trosky! V mládí mívá člověk horkou hlavu a různé nečekané situace, které ho potkají, řeší příliš překotně. Někdy by se to chtělo nejprve nadechnout, počítat do desíti a teprve potom jednak. Jenže emoce jsou emoce. Vím dobře, o čem píšu, protože mně samotné se