Vždycky jsem si myslela, že v padesáti pěti budu mít s dcerou Simonou vztah jako z reklamy na kávu. Místo toho jsem podle ní zlodějka dětí. Život umí být pořádně drsnou lekcí z diplomacie a já ji u nás doma prohrála na celé čáře. Dcera se se mnou přestala bavit. Důvod? V pokoji pro hosty už několik měsíců spí patnáctiletý kluk, který u nás našel klid a bezpečí, o jakých se mu doma ani nesnilo.

Nikdy jsem svoji snachu neměla ráda. Vždy se mi zdála falešná a k mému synovi se mi prostě nehodila. No, správně jsem ji odhadla... Mé neblahé tušení se začalo naplňovat ve chvíli, kdy Eva zničehonic propadla běhání. Ona, která bývala líná až běda a nejraději trávila čas zachumlaná s knihou na gauči! Najednou vstávala brzy ráno, navlékla se do sportovního oblečení a vyrážela ven za každého poča

Většina matek říká, že by pro své děti dýchaly. Já jsem tyto pocity nikdy neměla. Naštěstí jsem měla zodpovědného manžela. S manželem jsme se poznali, když nám bylo osmnáct, byla to láska jako trám. Tak nějak logicky jsme se pak v pětadvaceti rozhodli, že si pořídíme dítě. Těhotenství jsem snášela hladce, ale když se Matěj narodil, nic jsem necítila. Mateřská láska se nedostavila. Byl mi vesměs

Na mou dceru neplatilo nic, díky ní jsem za dva roky zestárla o dvacet let. Byla jako z divokých vajec. Znala mě jenom, když něco potřebovala. Darina byla živel. Nebyla to vzorná holčička, někdy jsem měla pocit, že jsem porodila malého ďáblíka. Do všeho šla po hlavě. Nevím, po které černé ovci v rodině byla. Možná po strýčkovi z Ameriky, který utekl v patnácti z domova. Kdoví?! Moc jsem to v je

Moje dětství bylo bezstarostné a moc krásné. Neznala jsem nenávist ani strach z lidí. To se změnilo s rodinou mého manžela. Moje dětství bylo skvělé, protože skvělí byli mí rodiče. Také mí dva starší bráchové tu byli vždy pro mě, mnoho mě na­učili. Tak jsem vyrůstala a žila v iluzi, že tak idylické bude jednou i moje manželství a moje rodina. Jenže člověk má nejspíš okusit i druhou stranu mince

Celý život jsem se starala o rodinu a rozdávala se pro druhé. Jenže když si dospělý syn z mého domova udělal hotel zdarma, pochopila jsem, že i moje trpělivost má své hranice. Kdyby mi někdo dřív řekl, že jednou zavřu dveře před vlastním synem, nevěřila bych mu. Celý život jsem se snažila, aby se u nás děti cítily dobře, aby měly zázemí a vždycky se měly kam vrátit. Jenže mezi návratem domů a p

Až dosud jsem si nemohla na své děti stěžovat. Byly hodné a úspěšné. Teď jsem ale strašně nešťastná z toho, že se tetují. Jsou dospělé, a nemůžu jim to tedy zakázat. Mám osmnáctiletého syna a dvacetiletou dceru, oba ještě studují a bydlí s námi. Vendulka studuje pedagogickou fakultu a chodí na výpomoc do jedné advokátní kanceláře, Jáchym bude maturovat na průmyslovce a hlásí se na několik škol za

Někdy mám pocit, že jsem se zbláznila. Hrozně se s bojím o naše jediné dítě a hlídám ho jako oko v hlavě. Manžel naší Bětce dokonce „napíchl“ mobil. S manželem jsme spolu dvacet let. Chtěli jsme mít velkou rodinu, ale bohužel, nebylo nám přáno. Po několika potratech, a když už jsme to málem vzdali, se mi podařilo, byť za cenu několikaměsíčního pobytu v nemocnici, porodit zdravou dceru. Pojmenoval

I když se naše Drahuše snaží sebevíc, podle zetě není nikdy nic dobře. Je to workoholik posedlý svou prací. A stejné nároky má i na dceru a své děti. Naše Drahuše je Rudolfova manželka 16 let. Mají dvě děti, třináctiletou Dominiku a osmiletého Davídka. Drahuše je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený vysokoškolský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí. Ráno vozí děti autem do n

Kuba byl můj nejmilovanější vnuk, o kterého jsem se hodně starala. Před třemi lety jsem si ho nastěhovala k sobě domů. Loni ale přišel o práci a chce, abych ho živila. Už tři roky žiji s vnukem ve společné domácnosti. Až dosud nebyl žádný problém, dobře jsme spolu vycházeli, byla jsem šťastná, že nemusím po smrti manžela opouštět byt, na který jsem byla zvyklá. Kubovi je dvaatřicet let a je bez