Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vychovávala, protože její máma se na ni vykašlala.
Nepadla mi do oka. Přesně to jsem si pomyslela, když můj syn Petr přivedl domů Dášu. Nedokázala jsem to vysvětlit. Byla milá, usměvavá a slušná, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo.
Petr byl ovšem bezhlavě zamilovaný, a tak jsem si své obavy nechala pro sebe. Přesvědčovala jsem se, že si jen namlouvám hlouposti. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ svěřil se mi jednou dokonce manžel Jindra. Tenkrát jsem se tomu ještě snažila nevěnovat pozornost.
Jenže za pár měsíců Dáša otěhotněla. Ještě před svatbou se k nám s Petrem nastěhovali. Tvrdila, že u její maminky je málo místa a že u nás by se dalo přistavět patro.
Stavbu jsme financovali my s manželem a pomáhali na ní všichni chlapi z rodiny. „Vždyť máme jen Petra. Jednou to stejně bude jeho,“ říkával Jindra.Dáša se do práce kolem domu příliš nehrnula.
Když přišli brigádníci nebo příbuzní pomáhat, málokdy ji napadlo, že by jim nabídla aspoň kávu nebo něco k jídlu. O všechno jsem se starala já. Tehdy jsem to brala jako maličkost. Dnes si říkám, že některé věci člověk vidí až zpětně.
Dítě ji jen štvalo
Když se narodila Petruška, byli jsme štěstím bez sebe. Byla nádherná a do domu přinesla radost, kterou jsme dlouho nezažili. Petr byl na svou dceru pyšný, zato Dáša si na novou roli zvykala těžko. Pořád byla nespokojená.
Vadilo jí, že se nevyspí, že nemá čas sama na sebe, že se všechno točí kolem dítěte. Čím byla Petruška větší, tím méně trpělivosti s ní Dáša měla. Nakonec odešla úplně. Petrušce bylo sotva půl roku. Petr byl zoufalý a nevěděl, co dělat.
Na mateřskou jsem tak nastoupila já. Kdo jiný? Dáša se o dceru nezajímala a alimenty neposílala. Snažili jsme se v tom najít alespoň něco dobrého. Říkali jsme si, že si Petr jednou najde hodnou ženu, která bude Petrušku milovat jako vlastní.
Jenže osud rozhodl jinak. Jednoho dne se Petr vracel z práce. Všechno bylo jako obvykle, ale pak se to stalo. Jelo proti němu auto, které dostalo smyk. Řidiči se nic nestalo, ale Petr nepřežil čelní srážku. Tehdy se nám zhroutil svět. Právě vnučka nám s Jindrou pomohla překonat nejhorší období smutku.
Chtěli jsme jí věřit
Petruška rostla v hodnou a chytrou dívku. Dobře se učila, doma se snažila přikládat ruku k dílu a celkově nám dělala jen radost. Když odmaturovala s vyznamenáním, byli jsme na ni pyšní.
Doufali jsme, že půjde na vysokou školu a jednou bude mít život, o jakém se nám ani nesnilo. Pak ale přišel den, který všechno změnil. „Babi, ozvala se mi máma,“ řekla mi jednoho večera.
Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a nevěděla, co odpovědět. „Prý udělala spoustu chyb a chtěla by mě zase vidět.“ Radost jsem neměla. Přesto jsem nic neříkala. Byla to její matka.
Třeba jí skutečně došlo, o co přišla. Petruška se s ní začala scházet. Nejdřív občas, později pravidelně. O jejich setkáních moc nemluvila, ale všimli jsme si, že se mění.
Najednou byla odtažitá a uzavřená a čím dál víc ji zajímaly peníze, úspěch a život ve velkém městě. Když oznámila, že na vysokou školu nepůjde, byli jsme nemile překvapeni. „To je zbytečné zdržování,“ prohlásila tehdy. Jindra ji přemlouval, ale marně.
Začala se nám odcizovat
Nejdřív bydlela pořád u nás. Později si pronajala malou garsonku v Praze. „Dojíždění je strašná ztráta času,“ vysvětlovala. Jindra jí tehdy koupil ojeté auto, aby měla cestování jednodušší.
Udělal by pro ni cokoliv. Jenže čím byla starší, tím méně času s námi trávila. O Dáše jsme se téměř nic nedozvěděli, ale bylo jasné, že se vídají. Jednou přišla řeč na minulost.
„Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní,“ řekla Petra. Zůstali jsme jako opaření. Poprvé jsem měla pocit, že nám někdo pomalu bere člověka, kterého jsme vychovali.
Nechal mě tu samotnou
Před dvěma lety Jindra náhle zemřel. A já pak během dědického řízení udělala velkou chybu. Nechala jsem dům napsat na Petru. Trochu jsem doufala, že se tu bude víc zdržovat. Ale dopadlo to jinak. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi.
„To přece nemůžeš, vždyť tu bydlím!“ vylekala jsem se. „To je zařízené. Ty tu zůstaneš jako věcné břemeno,“ odpověděla. Tak tu bydlím jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň, ložnici a příslušenství.
Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům. Chovají se ke mně slušně, ale není to příjemné. Petruška si za peníze z prodeje koupila byt v Praze. Žije tam s partnerem. A také s Dášou. Nic s tím nezmůžu, ale přála bych si, aby tu zase byla ta moje malá vnučka…
Hana H. (73), Hodonín
