Domů     Takovou zradu jsem nečekala!
Takovou zradu jsem nečekala!
5 minut čtení

Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vychovávala, protože její máma se na ni vykašlala.

Nepadla mi do oka. Přesně to jsem si pomyslela, když můj syn Petr přivedl domů Dášu. Nedokázala jsem to vysvětlit. Byla milá, usměvavá a slušná, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo.

Petr byl ovšem bezhlavě zamilovaný, a tak jsem si své obavy nechala pro sebe. Přesvědčovala jsem se, že si jen namlouvám hlouposti. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ svěřil se mi jednou dokonce manžel Jindra. Tenkrát jsem se tomu ještě snažila nevěnovat pozornost.

Jenže za pár měsíců Dáša otěhotněla. Ještě před svatbou se k nám s Petrem nastěhovali. Tvrdila, že u její maminky je málo místa a že u nás by se dalo přistavět patro.

Stavbu jsme financovali my s manželem a pomáhali na ní všichni chlapi z rodiny. „Vždyť máme jen Petra. Jednou to stejně bude jeho,“ říkával Jindra.Dáša se do práce kolem domu příliš nehrnula.

Když přišli brigádníci nebo příbuzní pomáhat, málokdy ji napadlo, že by jim nabídla aspoň kávu nebo něco k jídlu. O všechno jsem se starala já. Tehdy jsem to brala jako maličkost. Dnes si říkám, že některé věci člověk vidí až zpětně.

Dítě ji jen štvalo

Když se narodila Petruška, byli jsme štěstím bez sebe. Byla nádherná a do domu přinesla radost, kterou jsme dlouho nezažili. Petr byl na svou dceru pyšný, zato Dáša si na novou roli zvykala těžko. Pořád byla nespokojená.

Vadilo jí, že se nevyspí, že nemá čas sama na sebe, že se všechno točí kolem dítěte. Čím byla Petruška větší, tím méně trpělivosti s ní Dáša měla. Nakonec odešla úplně. Petrušce bylo sotva půl roku. Petr byl zoufalý a nevěděl, co dělat.

Na mateřskou jsem tak nastoupila já. Kdo jiný? Dáša se o dceru nezajímala a alimenty neposílala. Snažili jsme se v tom najít alespoň něco dobrého. Říkali jsme si, že si Petr jednou najde hodnou ženu, která bude Petrušku milovat jako vlastní.

Jenže osud rozhodl jinak. Jednoho dne se Petr vracel z práce. Všechno bylo jako obvykle, ale pak se to stalo. Jelo proti němu auto, které dostalo smyk. Řidiči se nic nestalo, ale Petr nepřežil čelní srážku. Tehdy se nám zhroutil svět. Právě vnučka nám s Jindrou pomohla překonat nejhorší období smutku.

Chtěli jsme jí věřit

Petruška rostla v hodnou a chytrou dívku. Dobře se učila, doma se snažila přikládat ruku k dílu a celkově nám dělala jen radost. Když odmaturovala s vyznamenáním, byli jsme na ni pyšní.

Doufali jsme, že půjde na vysokou školu a jednou bude mít život, o jakém se nám ani nesnilo. Pak ale přišel den, který všechno změnil. „Babi, ozvala se mi máma,“ řekla mi jednoho večera.

Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a nevěděla, co odpovědět. „Prý udělala spoustu chyb a chtěla by mě zase vidět.“ Radost jsem neměla. Přesto jsem nic neříkala. Byla to její matka.

Třeba jí skutečně došlo, o co přišla. Petruška se s ní začala scházet. Nejdřív občas, později pravidelně. O jejich setkáních moc nemluvila, ale všimli jsme si, že se mění.

Najednou byla odtažitá a uzavřená a čím dál víc ji zajímaly peníze, úspěch a život ve velkém městě. Když oznámila, že na vysokou školu nepůjde, byli jsme nemile překvapeni. „To je zbytečné zdržování,“ prohlásila tehdy. Jindra ji přemlouval, ale marně.

Začala se nám odcizovat

Nejdřív bydlela pořád u nás. Později si pronajala malou garsonku v Praze. „Dojíždění je strašná ztráta času,“ vysvětlovala. Jindra jí tehdy koupil ojeté auto, aby měla cestování jednodušší.

Udělal by pro ni cokoliv. Jenže čím byla starší, tím méně času s námi trávila. O Dáše jsme se téměř nic nedozvěděli, ale bylo jasné, že se vídají. Jednou přišla řeč na minulost.

„Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní,“ řekla Petra. Zůstali jsme jako opaření. Poprvé jsem měla pocit, že nám někdo pomalu bere člověka, kterého jsme vychovali.

Nechal mě tu samotnou

Před dvěma lety Jindra náhle zemřel. A já pak během dědického řízení udělala velkou chybu. Nechala jsem dům napsat na Petru. Trochu jsem doufala, že se tu bude víc zdržovat. Ale dopadlo to jinak. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi.

„To přece nemůžeš, vždyť tu bydlím!“ vylekala jsem se. „To je zařízené. Ty tu zůstaneš jako věcné břemeno,“ odpověděla. Tak tu bydlím jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň, ložnici a příslušenství.

Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům. Chovají se ke mně slušně, ale není to příjemné. Petruška si za peníze z prodeje koupila byt v Praze. Žije tam s partnerem. A také s Dášou. Nic s tím nezmůžu, ale přála bych si, aby tu zase byla ta moje malá vnučka…

Hana H. (73), Hodonín

Související články
5 minut čtení
Když můj bratr přišel před důchodem o práci, oznámil nám něco nevídaného. Muž, který celý život bloudil i po známých cestách, se rozhodl živit řízením auta! Když mi bratr Oldřich oznámil, že bude vozit lidi, málem jsem se rozesmála. Vždyť celý život odmítal jet autem i na dovolenou, protože neměl orientační smysl. Navigaci považoval za nesmysl a při cestě do Ostravy kdysi skončil u Kladna. Jenž
5 minut čtení
Se snachou jsme si jednoduše nesedly. Asi bychom s tím mohly obě v klidu žít, jenže péče o vnučku nás nutila spolupracovat. A to moc nešlo. Hlavně mně. Když mi syn Adam oznámil, že se bude ženit, měla jsem radost. Připravila jsem slavnostní večeři a těšila se, že se s jeho nastávající lépe poznáme. Renata přinesla květiny, pochválila jídlo a nabídla se, že umyje nádobí. Byla milá, ale od začátk
3 minuty čtení
Po manželově smrti se o mě příbuzní začali nečekaně zajímat. Nejdřív mě jejich starostlivost těšila, pak mi ale došlo, že to nebude jen tak. Ve svém pražském bytě žiju už dlouhá léta. S manželem jsme ho kdysi pořídili za částku, která by dnes nestačila ani na pořádné auto. Teď má hodnotu několika milionů. Pro mě ale zůstává především domovem plným vzpomínek. Jenže po manželově smrti se najednou
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud