Už jsem měla o dceru strach, že si nikoho nenajde. Dívky v jejím věku dávno randily a užívaly si života. Ona ne. Stále jen ležela v knihách a učila se.

Moje dcera byla vždy velmi cílevědomá a školu brala vážně. Nejdřív se horečnatě připravovala na maturitu a potom na zkoušky na vysokou školu. Chtěla se stát lékařkou a svému snu obětovala mnoho dní i nocí.

Nikdy nás nezklamala

Když byla přijata na medicínu, neznalo její štěstí mezí. Vtrhla domů jako velká voda a hned se chlubila dopisem, který dostala. „Jsem přijatá!“ sdělovala nám radostně. Manžel měl slzy v očích a já se rovnou rozplakala.

Její úspěch jsme šli oslavit do té nejdražší a nejkrásnější restaurace ve městě. Na oslavu jsme si dali dokonce šampaňské! Byli jsme tehdy tak šťastní, že se to ani nedá vypovědět.

Klára byla jedináček, víc dětí jsme kvůli mému zdravotnímu stavu mít nemohli. Občas jsem si pomyslela, zda to s tou naší péčí o dceru nepřeháníme, ale my si nedokázali pomoct. Byla tak milá a poslušná, že se nedalo přestat.

Platili jsme i koně

Samozřejmě že jsme pro ni celý život dělali, co jsme jí na očích viděli. Ona ale netoužila po drahém oblečení ani po nějakých technických vymoženostech. Spoustu peněz potřebovala na všechny svoje zájmy a kroužky.

Knihy, potápěčské potřeby a mnoho let i pronájem koně. Stál nás dva tisíce měsíčně, což už byly pro nás velké peníze. Naštěstí z ní nevyrostla rozmazlená slečinka. Vyrostlo z ní pracovité děvče, které si šlo za svým. A nikdy nás nezklamala ani náznakem.

Jezdili jsme ji vykrmovat

Dvacáté narozeniny oslavila už coby studentka. Domů jezdila málo, protože neměla čas, jak nám vždy chvatně vysvětlila. Tak jsme občas vyrazili na návštěvu my za ní. Vždycky jsem jí navařila a napekla, aby měla co jíst a pochutnala si.

Při naší poslední návštěvě se nám zdála nějaká jiná. Vypadla sice šťastně, ale zaraženě. Jako by nám něco tajila. „Kláro, děje se něco? Nám se přece můžeš svěřit. Pomůžeme ti!“ přemlouvala jsem ji k upřímnosti. Po chvilce váhání nám sdělila novinku, která nám doslova vyrazila dech.

Chlap za trest

„Našla jsem si přítele,“ řekla a já zajásala. Konečně bude žít ta naše holka jako její kamarádky! Bude chodit do kina a do divadla, na plesy. Bude mít s kým jet na nějaký čundr nebo k moři. Z radostných myšlenek mě ale po chvíli vytrhla: „Víš, to není všechno.

Můj Pavel je skvělý chlap, ale má celkem šest dětí. On už byl dvakrát ženatý!“ Myslela jsem, že omdlím. Manželovi na čele naběhla tlustá žíla a zrudl jako krocan. Asi se mu zvýšil tlak na maximum. Musela jsem se posadit. Musela jsem zhluboka dýchat.

Musela jsem se kousnout do jazyka, abych neřekla nic ošklivého. Přesto jsem se nedokázala ovládnout: „Cože? Kolik je tomu chlapovi let?“ Naše holčička jen smutně vzdychla, ale víc nám prozradit nechtěla. „Tak odpověz mamince!“ zakřičel manžel z ničeho nic.

Z prvního manželství měl její milý čtyři děti a z druhého dvě. Všechny měl ve střídavé péči. „Okamžitě se s ním rozejdeš!“ nařídil dceři manžel. Marně. Klára byla paličatá. Prý je to muž jejího života a nikdy se ho nevzdá.

„Chápu, že jste zklamaní. Ale já nemohu jinak. Hrozně ho miluji!“ přiznala se. O víkendu nám ho přivezla ukázat. Byl pohledný a sympatický. A zdálo se, že naši dceru upřímně miluje. Nemohli jsme proti němu říct ani slovo.

Vzdala se svého snu

Jenže Klára kvůli němu nechala své vytoužené školy a odstěhovala se do jeho bytu. Chce se za něho vdát! Stará se o jeho děti na plný úvazek. Jeden týden má na starost čtyři a druhý jen dvě, ale ty jsou ještě maličké, je jim teprve rok a tři roky.

Ti starší jsou samí kluci. Puberťáci! Náš sen mít dceru lékařku se rozplynul. Z dcery se stala chůva, uklízečka a pro ty nejmladší i maminka. Ta pravá se totiž k dětem moc nemá, tak to vypadá, že zůstanou nastálo u otce.

Rodina se rozroste

Čeká nás svatba a taky nová role dědečka a babičky. Naše Klára totiž čeká miminko. Je nám jí líto, tak se snažíme se vším pomáhat. Ještě že jsem už dlouho v invalidním důchodu a nemusím do práce!

Její muž tráví v zaměstnání stále víc času, aby uživil tolik hladových krků. Dcera ho vídá jen večer chvíli, a to usíná vestoje. On a teď už i ona. Ještě že společně dobře vycházíme a naše návštěvy jsou zatím stále ještě vítanou pomocí.

Naše nevlastní vnoučata máme rádi, ale přece jen je jich moc. A bůh ví, kolik nás ještě čeká těch vlastních.

Stela K. (61), Náchod