Jsem sama a kladu si otázku, zda mě k samotě nepředurčilo už mé dětství, kdy jsem nikoho neměla. Nakonec mě zradil i vlastní otec. Kdysi jsem záviděla všem spolužačkám a nechápala, jak mohou nadávat na své sourozence. Já trpěla pocitem osamění a ve svých představách jsem vozila kočárek, ze kterého se na mě smála moje malá sestřička. Co dělám špatně? Dodnes se snažím přijít na to, kde se v

Život je jako loterie. Vsadíš vše a nevyhraješ, vsadíš pár korun, a vyhraješ milion... Vlastní dítě se mi nevyvedlo, zato s nevlastním si skvěle rozumím. Pod vlivem velké lásky a naprostého okouzlení jsem se v osmnácti zamilovala. Miroslav byl o třináct let starší a měl z předešlého manželství osmiletého syna Tomáše. Bylo mi to jedno, šla jsem si za svým. Přítel se do sňatku nehrnul a do dítěte

Byla jsem dvaatřicetiletá mladá žena a měla jsem před svatbou, když se ke mně donesla ta jobovka. Rozhodla jsem se nesložit ruce v klín. Bylo mi dvaatřicet, když mi máma oznámila, že se s tátou rozvádějí. Vím, že je to nejspíš hrozně směšné, ale prostě jsem se z toho zhroutila. Připadalo mi, že všechno, co jsem doposud žila, byla lež. Moje zdánlivě dokonalé dětství, náš krásný, naklizený dům, v

Vyrůstat bez milovaného otce není snadné. Byla jsem malá holka, když jsem o něj přišla, a donekonečna jsem přemýšlela, kde vlastně je. Když umřel táta, myslela jsem, že to nepřežiju. Aby ne, bylo mi teprve necelých jedenáct. Dospělí, tedy máma, babička, děda, tety, sestřenice a mnoho dalších, se ke mně chovali, jako bych byla mimino. Například babička mi tvrdila, že je táta v nebíčku, a sestřen

Říká se, že rodina je přístav, kde byste měli najít bezpečí před bouřemi okolního světa. Já jsem si to myslela třicet let. Než jsem zjistila, že to může být úplně jinak. Budovala jsem náš domov s pocitem, že zdi našeho domu jsou neprostupné pro jakoukoli zradu. Jenže pak přišlo zemětřesení. A co bylo nejbolestivější? Že ten ničivý otřes nezpůsobil nikdo cizí, ale žena, kterou jsme přijali do ro

Celý život jsem se těšila na to, až „budu mít hotovo“. Až děti odrostou, vystudují a odstěhují se. Malovala jsem si, jak si s manželem konečně užijeme. Plánovali jsme si, jak budeme cestovat, číst knížky, jezdit na výlety a v neděli budeme hostit rodinu u oběda. Jenže realita vypadá úplně jinak. Ocitla jsem se v situaci, pro kterou se v psychologii vžil termín „sendvičová generace“. Všechno

Stárla jsem a věřila, že už mě toho moc nepřekvapí. Myslela jsem, že už mám ve svém věku lidi přečtené. Ale pak přišla ona. Na první pohled ztělesněná dokonalost. Štíhlá, upravená, s hlasem tak medovým, že byste jí svěřili i klíče od trezoru. Můj syn Hynek zářil štěstím. „Mami, ona je anděl,“ říkal mi, když mi o Pavle poprvé vyprávěl. Já mu to přála, opravdu. Jenže tenhle anděl měl i temnou tvá

Nikdy jsme s manželem nemuseli řešit žádné zásadní problémy, vše jsme zvládali na jedničku, nebo přinejhorším na dvojku. Vše, až na tchána. Tomu manžel musel rázně domluvit. Musím říct, že mám báječného manžela, zaplaťpánbůh za něj. Čas ukázal, že je spolehlivý, věrný a pracovitý. Neměli jsme to vždy jednoduché, zpočátku jsme bydleli v paneláku s mými rodiči v jejich třípokojovém bytě, dokonce

Jiřinku jsem měla z vnoučat nejraději. Často za mnou chodila a povídaly jsme si, občas mi nakoupila a poklidila. Pak se mi ale ztratil zlatý řetízek... Po smrti manžela jsem žila léta sama. Děti za mnou jezdily poskrovnu. Po jedné nemoci, kterou jsem prodělala, nátlak dětí, abych šla do domu s pečovatelskou službou, zesílil. V tu chvíli zasáhla moje vnučka Jiřina. Řekla, že za mnou bude jezd

Můj bratr Kamil byl vždy ten šikovnější, všechno mu šlo hned. Já se naopak s každým úkolem hodiny trápila. Ale něco společného jsme přece jen měli. Když jsme dospěli, Kamil postavil dům, zatímco já jsem splácela garsonku v paneláku. Ale jedna věc nás spojovala, láska k naší staré rodinné chalupě v Jizerských horách. Demarkační linie v obýváku Tedy, spojovala nás až do chvíle, než nám ji r