Před několika lety jsem si začala všímat, že se moje vnučka Karolína mění. Přestala být sdílná jako dřív…

Karolína byla od malička moje radost. Často byla u mě, povídaly jsme si, chodily na procházky a měla jsem pocit, že si navzájem rozumíme. Byla chytrá, zvídavá a dokázala si získat sympatie téměř každého.

O to těžší pro mě bylo sledovat, jak se mezi námi postupně vytváří odstup. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jde jen o běžné dospívání. Mladí lidé si přece hledají vlastní cestu a potřebují více soukromí. Přesto mě nepříjemný pocit neopouštěl. Něco bylo jinak.

Nepříjemné odhalení

Karolína působila vyčerpaně, často byla bez nálady a ztrácela zájem o věci, které ji dříve bavily. Rodina si začala dělat starosti. Pak přišla zpráva, která nás všechny zasáhla.

Moje dcera zjistila, že se Karolína pohybuje mezi lidmi, kteří experimentují s drogami a brzy se ukázalo, že do toho sama také spadla. Pro mě to byl šok. Nedokázala jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát.

Jakmile jsme zjistili, co se děje, chtěli jsme okamžitě jednat. Snažila jsem se s ní mluvit, ale narážela jsem na zeď. Karolína odmítala poslouchat rady a tvrdila, že má vše pod kontrolou.

Když jsme se jí snažili vysvětlit, jak moc nám na ní záleží, reagovala podrážděně nebo se rozhovorům úplně vyhýbala. Rodina hledala pomoc, kde se dalo.

Roky nejistoty

Následující období bylo plné obav a bezesných nocí. Každý telefonát ve mně vyvolával nervozitu. Každá zpráva mohla znamenat další komplikaci. Měla jsem pocit, že se dívám na člověka, kterého znám celý život, a přitom ho najednou nepoznávám.

Nejvíce mě trápilo, že jsem nedokázala nic změnit. Člověk by nejraději vzal všechnu bolest na sebe, jen aby ochránil někoho, koho miluje. Jenže to není možné. Nakonec jsem pochopila, že některé bitvy musí člověk svést sám.

Často jsem vzpomínala na dobu, kdy byla Karolína malá. Bylo těžké smířit se s tím, že ji nemohu vrátit zpátky. Nakonec to trochu zvládla, ale je na antidepresivech. Žije, tedy vlastně spíš přežívá.

Jarmila R. (75), Opava