Nikam jsme nechodili a skoro s nikým se nestýkali. Pochroumané zdraví nás zavřelo doma. Potom se nám ale otevřely zcela nové obzory.
Vždycky jsem byla zdravá jako řípa. Nikdy jsem neměla ani neschopenku. Když přišla nějaká menší viróza, úspěšně jsem ji přechodila nebo si vzala pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky. Proto mě překvapilo, že se situace změnila.
Bolesti mě zaskočily
Snad to způsobil ten důchod, že člověk začal myslet víc na sebe, a ne na každodenní povinnosti. Nic jsem nemusela a nikdo mě do ničeho nenutil. Začala mě bolet noha a potom i ta druhá. Nakonec jsem nepřešla ani naše náměstí.
„Koukej jít k doktorovi, to přece není normální,“ napomínal mě manžel a bolestivě syknul. Jako by ty neduhy chytil ode mě! Jenže jeho brala záda. Nemohl se narovnat.
Začal trpět nespavostí a polykal jeden prášek za druhým. Já si zase vařila lektvary z bylinek. Vyzkoušela jsem kapky, obklady, dokonce i nějaké přístroje na stimulaci svalů. Nic ale bohužel nepomáhalo.
Nemoci nás dostaly
Nakonec jsme vyrazili k našemu obvoďákovi oba dva. Ani jsme netušili, jakého máme doktora. On na nás také koukal trochu jako na Marťany.
„Takových se tu moc nevidí. Spíš mám pacienty, co kvůli každé maličkosti vyhledají hned několik doktorů,“ žertoval, ale potom zvážněl. Manželova páteř nevypadala na první pohled dobře a i mě odeslal na další vyšetření.
Podle prvních odhadů se jednalo o dost vážnou nervovou nemoc a má budoucnost tak byla nejistá. Prý mě může čekat i vozík, teď to doktor viděl minimálně na francouzské hole.
Styděli jsme se za bezmoc
Když jsem si je vyzvedla, nemohla jsem se na ně ani podívat. A to jsem si vybrala růžové! Na ten vozík, který jsem si zatím jen prohlédla v prodejně zdravotnických potřeb, jsem nechtěla ani myslet. „Taková potupa!“ povzdechla jsem si a manžel přitakal.
Ani jemu se nechtěla nosit hůl, kterou mu doktor doporučil. Tvrdil, že si připadá jako nějaký stařec. Byli jsme až příliš hrdí a raději jsme přestali chodit ven. Syn nám vozil nákupy, zbytek jsme si objednávali na internetu.
Ztratili jsme kamarády
Známí nás občas navštívili, ale o čem se s nimi měl člověk pořád bavit, když jsme neměli žádné zážitky? Stále dokola jsme probírali jen vnoučata a politiku, nějaké ty recepty a nemoci. Nuda! Tak jejich návštěvy řídly, až ustaly úplně.
Oni ještě mohli žít a my jim moc optimismu do budoucna neposkytovali. Jedinou naší radostí byla vnoučata. Hráli jsme s nimi stolní hry a nechali se od nich učit používat počítač. Manžel už byl skoro mistr a já občas také něco pochopila.
Jednou jsem naše vnoučata zaslechla pokřikovat venku na ulici před domem. Aut jsem se nebála, skoro žádná tu na okraji města nejezdila. Spíš mi bylo divné, že hlasy těch malých nezbedů slábnou a potom zase sílí.
Vyřazený zázrak
Koukla jsem z okna a nevěřila svým očím. Ti naši malí uličníci odněkud přitáhli invalidní vozík a vzájemně se na něm vozili. Až později jsem se dozvěděla, že vozík pořídil syn a dal jim za úkol nám ho přivézt. Jenže dětičky vozidlo cestou náležitě využily.
Jeden vždy tlačil, druhý si vsedě užíval. Sedící roztahoval ruce proti větru a výskal nadšením! Ten vzadu taky nepřišel zkrátka. Hru si prostě náležitě užívali. Koukala jsem na ně a záviděla. Jejich bezstarostnost. Vtom mi to došlo.
I já bych si mohla takhle drandit! Manžel by mě strkal, opíral se a nemusel by se šourat o holi. Jak mi chyběly procházky a příroda! Hned jsem zavolala na manžela a oba jsme se rozhodli, že to také musíme zkusit!
Napřed s vnoučaty, abychom měli pro začátek podporu. Šlo to celkem lehce, tak jsme se druhý den vydali o něco dál už sami dva. Vrátili jsme se nadšení. Potkali jsme známé, viděli ptáčky a také rozkvetlé sakury.
„Příště složím vozík do auta a někam si vyjedeme. Na výlet!“ plánoval manžel a slovo dodržel. Jezdíme na výlety po okolních městech. Už jsme byli i na nedalekém hradu a plánujeme i hory.
Jsou tam prý přímo stezky pro vozíčkáře! Kdysi nenáviděný vozík nám dal svobodu. Volnost! A vrátil nám náš život. Nikdy bych nevěřila, že ho budu mít tolik ráda!
Plánuji koupi lehčího a barevného. Ale tenhle starý a někým odložený, co přitáhla do našeho života vnoučata, bude mít u nás vždy čestné místo.
Jarmila T. (78), Kroměříž
